Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3005/2012, ze dne 26. 9. 2013:
V projednávané věci bylo mimo jiné zjištěno, že v dědickém řízení po zůstaviteli J. B. a zemřelém dne 30.8.2008, byla předložena závěť a listina o vydědění sepsaná dne 22.4.1997 notářkou Zdeňkou Masopustovou, v níž zůstavitel povolal za své dědice svou manželku B. B. (žalovanou 1/) a její syny P. V. (žalovaného 2/) a J. V. (žalovaného 3/); současně vydědil svého syna J. B., (žalobce), přičemž jako důvod vydědění zůstavitel uvedl, že „syn o mě trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl a trvale vede nezřízený život“, neboť „nepracuje, neplatí výživné na své děti a dopouštěl se podvodů, pro které byl Policií ČR vyšetřován“. Důvod vydědění přitom vztáhl i na potomky syna J. B.
Za vedení nezřízeného života lze označit takové chování, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy. O trvalé vedení nezřízeného života pak půjde v takových případech, kdy chování vyděděného bude vykazovat známky kontinuálnosti (tedy nikoli jen nahodilosti či ojedinělosti) a dlouhodobosti, kdy již zpravidla nebude možné očekávat návrat k běžnému způsobu života tak, jak je vnímán většinovou společností (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.11.2011, sp. zn. 21 Cdo 190/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66, ročník 2012).
Vedením nezřízeného života je proto na místě rozumět – v souladu s právní teorií – zejména závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách, zanedbání povinné výživy, zadlužování bez zjevné možnosti dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nekalým způsobem, trvalé vyhýbání se práci či promrhávání rodinného majetku apod. (srov. např. Občanský zákoník II., Komentář, 2. vydání, Praha C.H.Beck 2009, str. 1263; Komentář k československému Obecnému zákoníku občanskému, Praha Linhart 1936, díl III., str. 435).
Odvolací soud vyložil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – otázku důvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem pro trvalé vedení nezřízeného života ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v souladu se závěry judikatury soudů. Dovodil-li, že jednání žalobce – spočívající v majetkové trestné činnosti, jíž se žalobce dopouštěl opakovaně v průběhu jednoho roku před vyděděním, společně s neplacením výživného na své děti v době předcházející vydědění – posuzované k okamžiku vydědění (22.4.1997) mělo „ráz trvalosti“ a naplňuje proto důvod vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Námitka žalobce, že v jeho případě nebyl naplněn důvod vydědění upravený v ustanovení § 469a odst. 1 písm. c) obč. zák. je bezpředmětná, neboť závěr odvolacího soudu o důvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem spočívá na důvodu vymezeném v ustanovení § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák.
Kromě polemiky se závěry soudů o důvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku dovolatel v ostatním obsahu svého dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Podstatou jeho dalších námitek (např. že „nebylo prokázáno, že v době sepsání listiny vedl trvale nezřízený život“ a že „to, že ve svém životě pochybil, není ještě trvalým vedením nezřízeného života“) je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází (že žalobce „se opakovaně v době od července 1996 do dubna 1997 dopouštěl trestných činů podvodu“; že žalobce „ani netvrdil, že výživné na své děti v době předcházející vydědění řádně platil“ a že důvod vydědění podle § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. „byl prokázán“). Podstatou těchto námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Námitky žalobce v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., a proto nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalobce podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být – jak je zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. – při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 132, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 130, roč. 2006).
