Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 190/2010, ze dne 24. 11. 2011:
Zůstavitel v závěti uvedl, že syn (žalobce) „trvale vede nezřízený život, což spočívá v tom, že nepracuje, neplatí výživné na své dítě, nedodržuje základní pravidla slušného chování“.
V posuzovaném případě bylo tedy třeba zodpovědět otázku, zda takto popsané jednání žalobce naplňuje podmínky pro závěr, že žalobce vedl v době před sepsáním listiny o vydědění, tj. před 14. 8. 2003 (dále také jen „v rozhodné době“), nezřízený život a zda toto jednání lze z časového hlediska označit za trvalé.
Za vedení nezřízeného života lze označit takové chování, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy. O trvalé vedení nezřízeného života pak půjde v takových případech, kdy chování vyděděného bude vykazovat známky kontinuálnosti (tedy nikoliv jen nahodilosti či ojedinělosti) a dlouhodobosti, kdy již zpravidla nebude možné očekávat návrat k běžnému způsobu života tak, jak je vnímán většinovou společností.
Vedením nezřízeného života je proto na místě rozumět – v souladu s právní teorií – zejména závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách, zanedbání povinné výživy, zadlužování bez zjevné možnosti dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nekalým způsobem, trvalé vyhýbání se práci či promrhávání rodinného majetku apod. (srov. např. Občanský zákoník II., Komentář, 2. vydání, Praha C. H. Beck 2009, str. 1263; Komentář k československému Obecnému zákoníku občanskému, Praha Linhart 1936, díl III., str. 435).
V posuzovaném případě bylo mimo jiné v řízení prokázáno, že žalobce dlouhodobě (po dobu nejméně sedmi let před sepsáním listiny o vydědění) neplatil výživné na svého nezletilého syna (přičemž své otcovství nepopíral) a že byl trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2003 uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák., neboť v době od února 1996 do 2. 5. 2003 nepřispíval na výživu svého syna T. Ch., přestože mu tato povinnost byla uložena pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 1991, kdy dluh na výživném za tuto dobu činil 39 500 Kč, přičemž k zabezpečení základních životních potřeb nezletilého musely být matce poskytovány dávky sociální péče do výše životního minima a příspěvky na výživu nezletilého za povinného otce a také dávky státní sociální podpory.
Neplacení výživného na nezletilé dítě je chování, které se příčí zájmu společnosti na řádné výchově a výživě a které ohrožuje tělesný a duševní vývoj dítěte. Obecně je vnímáno jako chování v rozporu s dobrými mravy. V souzené věci bylo prokázáno, že nezletilý syn žalobce byl neplněním zákonné vyživovací povinnosti jeho otcem vystaven nebezpečí nouze (k zabezpečení jeho základních životních potřeb musely být jeho matce poskytovány dávky sociální péče a dávky státní sociální podpory).
Žalobce byl navíc za zanedbání povinné výživy odsouzen. V řízení bylo prokázáno, že sám zůstavitel vnímal toto chování žalobce jako nesprávné, nebylo mu lhostejné a snažil se o jeho nápravu (žalobci jeho chování domlouval a půjčil mu peníze k úhradě dlužného výživného). Nesouhlas zůstavitele s chováním žalobce (který půjčené peníze k úhradě výživného nepoužil) nakonec vedl až k tomu, že zůstavitel žalobce vydědil a neplacení výživného na vnuka označil jako jeden z důvodů vydědění.
V souzené věci bylo tedy prokázáno, že žalobce dlouhodobě a nepřetržitě (nejméně po dobu sedmi let v rozhodné době) neplnil vyživovaci povinnost vůči svému nezletilému synovi (nešlo tedy o ojedinělé selhání), zůstavitel tuto skutečnost výslovně uvedl jako důvod vydědění v listině o vydědění a s přihlédnutím k dalším v řízení najevo vyšlým skutečnostem dokreslujícím způsob života žalobce (v řízení bylo zjištěno, že zaměstnavatel OKD, a. s., Důl Lazy, odštěpný závod, kde byl žalobce zaměstnán od 22. 2. 1995 nejméně do října 2002, hodnotil pracovní morálku žalobce jako „podprůměrnou“, když uvedl, že „k pracovním výsledkům je lhostejný, pracuje jen pod dozorem, je naprosto nespolehlivý, pracuje povrchně a nedbale, je povrchní, hrubý a zbrklý“; že žalobce v rozhodné době pil alkohol a choval se hrubě ke svým partnerkám; že žalobce „hrál automaty“ po celou dobu vztahu s I. K., který „trval s přestávkami asi 15 let“ a „někdy pracoval, někdy ne“ (k tomu výslech L. Ch. a výslech I. K.); dále že, žalobce byl uznán rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2004 vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil dne 16. 7. 2003 (tedy také v rozhodné době), lze tedy uzavřít, že žalobce skutečně v rozhodné době (tj. před 14. 8. 2003) trvale vedl nezřízený život. V posuzované věci proto byl dán důvod vydědění podle § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák.
Protože listina o vydědění ze dne 14. 8. 2003 obsahuje platný důvod vydědění podle § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák., nebylo již třeba zabývat se posouzením důvodu vydědění podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. I kdyby totiž druhý uvedený důvod vydědění nebyl prokázán, nemohlo by to mít vliv na celkový závěr odvolacího soudu ohledně platnosti vydědění žalobce.
