Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, ze dne 20. 1. 2004:
Vydědění se může týkat kteréhokoliv potomka zůstavitele (§ 469a odst. 1 obč. zák.). Ustanovení § 469a odst. 2 obč. zák. přitom zůstaviteli umožňuje, aby výslovně, spolu s projevem o vyloučení svého nejbližšího potomka z dědictví, vyjádřil svou vůli, že důsledky vydědění se vztahují i na potomky vyděděného, kteří by jinak nastoupili na jeho místo. V tomto případě nezáleží na tom, zda by proti nim samým bylo možné uplatnit některý z důvodů vydědění či nikoliv (§ 469a odst. 3, část věty za středníkem, § 473 odst. 2 obč. zák.).
Otázkou skutkového posouzení je pak závěr, zda zůstavitel v konkrétním případě vydědil svého potomka i potomky vyděděného každého samostatně (§ 469a odst. 1 obč. zák.), či zda vydědil svého nejbližšího potomka a vyjádřil svou vůli, aby důsledky vydědění byly vztaženy i na potomky vyděděného, kteří by jinak nastoupili na jeho místo (§ 469a odst. 2 obč. zák.).
Odvolací soud tedy vycházel ze správného právního posouzení, když dospěl k závěru, že ustanovení § 469a odst. 2 obč. zák. nebránilo zůstaviteli vydědit prvního, druhého a třetího žalobce každého samostatně.
