Rozsudek Okresního soudu v Opavě sp. zn. 7 C 150/2017, ze dne 16. 4. 2021:
Soud při hodnocení shora uvedených skutečností zjištěných obsáhlým dokazováním dospěl k závěru, že žaloba na určení ve světle změněných tvrzení žalobce ze dne [datum] není důvodná. Žalobce se totiž zcela jednoznačně vyjádřil, že netrvá na námitce pravosti závěti. Žalobce sice setrvává na svém názoru, že závěť je neplatná a tuto neplatnost závěti dovozuje z obsahu závěti, že závěť je v rozporu s dobrými mravy a odporuje zákonu. Žalobce ale nečiní nic jiného, než že zpochybňuje důvody svého vydědění, že důvody pro vydědění neexistují a na tomto tvrzení staví svůj závěr o tom, že závěť obsahující listinu o vydědění je neplatná. Skutečnost, že zůstavitel pořídil závěť, jejíž obsah se žalobci nelíbí, nezpůsobuje neplatnost závěti a nezpůsobuje ani rozpor závěti s dobrými mravy. Soudem zjištěné důvody pro vydědění viz níže sice svědčí o tom, že nebyly dány, ale to samo o sobě nezpůsobuje neplatnost závěti ani rozpor závěti s dobrými mravy. I kdyby žalobce uplatňoval námitku pravosti závěti, pak dle § 1537 o. z. platí, že„ Zůstavitel může projevit poslední vůli ve veřejné listině.“ Veřejnou listinou je nepochybně závěť sepsaná formou notářského zápisu. Dle § 1538 o. z. platí, že„ Kdo sepisuje veřejnou listinu o závěti, přesvědčí se, zda se projev poslední vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení“.
Dle § 568/1 o. z. platí, že:„ Je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak“.
Dle § 568 odst. 2 o. z. platí, že:„ Zachycuje-li veřejná listina projev vůle osoby při právním jednání a je-li jednajícím podepsána, zakládá to vůči každému plný důkaz o takovém projevu vůle. To platí i v případě, že byl podpis jednajícího nahrazen způsobem, který stanoví zákon“. Veřejnou listinou je tak dokázáno, že jednající, jenž listinu podepsal nebo jehož podpis byl zákonem stanoveným způsobem nahrazen, skutečně projevil vůli, která je v listině obsažena a že projevil vůli zcela svobodně. Byla – li soudu předložena veřejná listina, soud se zabýval její pravostí, zda skutečně pochází od toho, kdo je v ní uveden jako její vystavitel, a v případě, že je veřejná listina pravá, presumoval v souladu s § 134 o. s. ř. její správnost. Nebyla-li pravdivost a správnost veřejné listiny vyvrácena prokázáním opaku, považuje soud pro účely hodnocení důkazu obsah listiny za pravdivý.“
Žalobce v tomto řízení netrvá na námitce pravosti závěti a prokazuje pouze opak toho, co je v závěti jakožto veřejné listině vyjádřeno, když namítá neexistenci důvodů vydědění a kvůli tomu dovozuje neplatnost závěti, což je chybné, protože jeho obrana v tomto řízení nemění nic na okruhu dědiců zůstavitelů a ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 4392/2017.
Soud má za to, že závět pořízená zůstavitelem je po stránce právní v pořádku, když musí k ní přihlížet jako k veřejné listině, u které v podstatě nelze konstatovat její neplatnost. Takže pokud žalobce opakovaně označuje závěť za neplatnou, naposledy ve svém podání ze dne [datum], jsou jeho námitky neplatnosti zcela nedůvodné. Námitky neplatnosti, které žalobce vznáší, představuje pouze zpochybnění důvodů pro jeho vydědění, které však neplatnost způsobit nemohou. Jestliže žalobce původně před notářem namítal pravost závěti a byl notářem správně odkázán na podání žaloby, tak pokud žalobce změnil své stanovisko, lze to chápat jako změnu jeho procesního postoje. Co se týká důvodů vydědění žalobce, zde lze odkázat na zjištění byť obsáhlá vzniklá původním dokazováním.
Žalobce byl ještě malý, když zůstavitel odešel od něj a jeho matky. Neměl se tedy jak v té době se zůstavitelem stýkat, ten bývalou rodinu navštěvoval sporadicky. Teprve poté, co žalobce dospěl, zůstavitel žalobce jej vyhledal, kdy se chtěl s žalobcem stýkat. Ovšem zůstavitel se při návštěvách choval tak, že bylo zjevné, že se žalobcem a jeho rodinou nestojí setkávat.
Dával najevo, že je časově zaneprázdněný, že má hodně práce v hospodě, odmítal pozvání k návštěvě žalobce, neměl zájem vidět žalobcovy děti, své vnoučky, sám žalobce nekontaktoval, nepřijel za ním, nepřijal ani pozvání na žalobcovu svatbu. Žalobce tvrdil a prokázal, že měl zájem se se zůstavitelem stýkat, kontaktoval zůstavitele, zůstavitele navštívil sám i s rodinou spolu s bývalou manželkou a dětmi, zůstavitele pozval na svatbu, přivezl mu koláče, zůstavitele opakovaně zval k sobě domů na návštěvu, zůstaviteli psali s manželkou [jméno] [příjmení] dopisy, posílali fotky vnuků, žalobce se svou manželkou si přáli, aby jejich děti měli dědečka. Bylo rovněž prokázáno, že to byl zůstavitel, který neprojevoval zájem o žalobce, neodpovídal na dopisy, nepřijal žádné pozvání, nepřijel na svatbu, neměl čas na žalobce, když jej navštívil v [obec] a pohovořit s ním, když se vymlouval na práci, na pozvání žalobce nereagoval. Je zřejmé, že za této situace lze hovořit o tom, že žalobce neměl reálnou možnost o zůstavitele projevovat opravdový zájem, když zůstavitel mu neposkytl žádnou součinnost, když sám neměl zájem se s žalobcem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské stavy. Tyto skutečnosti byly prokázány svědeckými výpověďmi, svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], sestry zůstavitele, [jméno] [příjmení], bývalé manželky žalobce a rovněž vyplynuly částečně i z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] a svědka [jméno] [příjmení], svědkyně [jméno] [příjmení], která měla s zůstavitelem otcovský vztah jako dcera z druhého manželství a svědka [jméno] [příjmení]. Svědkyně [jméno] [příjmení], nevlastní dcera zůstavitele, výslovně soudu uvedla, že byla od r. [rok] v trvalém kontaktu jak se zůstavitelem [celé jméno žalobce], tak se svou matkou [jméno], a to až do roku [rok]. Svědkyně popsala zůstavitele jako podivína, kterému např. vadilo, když někdo za ním přijel na návštěvu do hospody a nikoliv přes domovní dveře. Svědkyně vypověděla o zůstaviteli, že uvedl, že je jeho věcí, za kým pojede a že jim do toho nic není. Dle svědkyně se zůstavitel styděl za svou minulost, kdy měl [anonymizováno] záznamů v rejstříku trestu a vyhledával přítomnost jiných žen. Naproti tomu svědkyně uvedla, že žalovaného [celé jméno žalovaného] zůstavitel nesnášel, nebral jej, žalovaný [celé jméno žalovaného] nepomáhal ani zůstaviteli ani svojí matce, byl velmi problémový, byl nespolehlivý. Dále svědkyně sdělila, jak její matka [jméno] vždy tvrdila, že nemovitost, která je předmětem dědictví, dostane žalobce [celé jméno žalobce] a toto věděl i žalovaný [celé jméno žalovaného]. Rovněž uvedla, že se zůstavitel setkával zvlášť se svými sourozenci, zvlášť s ní, nebo jejími kluky, a že to, s kým se a kdy setkával, velmi rozlišoval, nejednalo se tedy o společná setkání. Svědkyně uvedla zcela odlišné skutečnosti, než uváděla ve své výpovědi svědkyně [příjmení] [jméno] a nadto svědkyně potvrdila, že mezi zůstavitelem a svědkyní [jméno] [příjmení] byl velmi blízký vztah, že tato byla jeho druhou ženou a zůstavitel měl tedy dvě ženy, její matku [jméno] a [jméno] [příjmení].
Zcela nekoncepčně bylo na konec dokazování po výsleších všech svědků přistoupeno na žádost žalovaného 3. jeho k účastnickému výslechu. Výpověď žalovaného 3. [celé jméno žalovaného] je prakticky pouze hodnocením výslechu svědkyně [jméno] [příjmení], jeho matky, jmenovaný vypovídal na konci řízení poté, co ve věci vypověděli všichni svědkové, podle jejichž výpovědi moderoval svou verzi tvrzení. Provedeným dokazováním bylo prokázáno v otázce zájmu zůstavitele jako otce o žalobce, že tento neměl zájem už od útlého dětství vztahy s žalobcem jakkoliv rozvíjet. Vzhledem k těmto skutečnostem si žalobce tak nemohl vybudovat patřičný vztah k zůstaviteli. Závěť a listina o vydědění ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], [anonymizována dvě slova] [rok], sepsané v notářské kanceláři v [obec] notářem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jsou ale platné a vůči žalobci účinné, byť lze dovodit, že důvody pro vydědění žalobce neexistují. Je nutné připomenout to, že zůstavitel se měl projevit aktivně, ne čekat, ale poskytnout součinnost ke kontaktům, že má zájem udržovat vazby se svojí předchozí rodinou, že má zájem o syna, jeho děti, což z jeho chování soud nedovodil. je třeba si klást otázku, zda potomek měl vůbec reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevovat, tj. zda zůstavitel měl vůbec zájem se s dětmi stýkat a udržovat s nimi běžné příbuzenské vztahy. Vydědění totiž přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu i podstatně přispěl. Je zřejmé, že zůstavitel po synovi nikdy nic nechtěl, zájem o jeho život neprojevoval a rovněž nevyhledával ani svá vnoučata.
Veškerá zjištění k důvodům vydědění jsou pak předběžnou otázkou, kdy se žalobce jako nepominutelný dědic zůstavitele může (není-li jeho právo na povinný díl uspokojeno v rámci pozůstalostního řízení, např. rozhodnutím nebo dohodou o vypořádání povinného dílu) ve smyslu ustanovení § 1654 odst. 1 o. z. domáhat žalobou vůči dědicům zůstavitele (žalovaným) plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích (případně jiným dohodnutým způsobem). Soud se ve sporném řízení zahájeném takovou žalobou pak bude jako předběžnou otázkou zabývat tím, zda byli potomci zůstavitele (žalobci) vyděděni po právu či nikoli.
Rozhodujícím momentem právního hodnocení dané věci je posouzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť se jedná o žalobu na určení, že žalobce je dědicem, jak má v jiných určovacích žalobách na mysli preventivní funkce určovací žaloby dle § 80 o.s.ř., kdy je potřeba její naléhavost a právní zájem na této žalobě tvrdit a prokazovat. Vzhledem k tomu, že procesní postavení nepominutelných dědiců je zajištěno samotným ustanovením § 113 z. ř. s ., dospěl soud k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení účastenství (postavení) v pozůstalostním řízení po zůstaviteli naléhavý právní zájem, a proto soud žalobu pro tento nedostatek zamítl. Na uvedeném závěru přitom nemůže ničeho změnit ani okolnost, že žalobce podal žalobu na určení na základě odkazu pozůstalostního soudu (soudního komisaře). Uplatní-li žalobce své právo na povinný díl v pozůstalostním řízení po zůstaviteli, stane se ve smyslu § 113 z. ř. s . účastníkem pozůstalostního řízení bez dalšího.
Podle ustanovení § 1650 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo na povinný díl; byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění.
Podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále je„ z. ř. s.“), v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.
Podle ustanovení § 113 z. ř. s., nepominutelný dědic je účastníkem, jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu.
Pokud zůstavitel kromě prohlášení o vydědění pořídil ještě závěť ve prospěch jiných osob, pak na takovouto situaci dopadá § 1673 odst. 1. o. z. a platí, že chce-li vyděděný dědit, bude odkázán k podání žaloby o dědické právo vyděděný a musí jako potencionální dědic ze zákona v žalobě.
Podle § 1646 odst. 1 o. z. ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl, c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo d) vede trvale nezřízený život.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, č. j. 21 Cdo 4392/2017-230 mimo jiné vyplývá:
Vzhledem k tomu, že nepominutelný dědic (oproti dřívější právní úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013) již nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (srov. ustanovení § 1654 odst. 1 věta první o. z.), stává se, není-li mu dědický podíl zanechán zůstavitelem, pouhým věřitelem dědiců, tudíž mu nesvědčí dědické právo po zůstaviteli.
Domáhají-li se žalobci jako nepominutelní dědici zůstavitele toliko svého povinného dílu tím, že zpochybňují důvodnost jejich vydědění listinou ze dne 6. 8. 2014, avšak současně uznávají platnost zůstavitelem téhož dne sepsané závěti, ve které ustanovil jediným dědicem žalovaného 1), je nutné dovodit, že zde nevzniká spor o dědické právo, nýbrž pouze spor o nárok nepominutelných dědiců (žalobců) na povinný díl. Z uvedeného důvodu se dovolací soud ztotožňuje s názorem soudu odvolacího, že je-li na podání žaloby ve smyslu ustanovení § 170 z. ř. s. odkázán nepominutelný dědic, který napadá pouze důvody vydědění zůstavitelem, nemůže takové usnesení založit žádné právní účinky, neboť výsledkem takového sporného řízení není vyřešení otázky dědického práva. I kdyby byla určena nedůvodnost vydědění žalobců listinou ze dne 6. 8. 2014, ničeho by to na okruhu dědiců zůstavitele, který byl určen závětí, nezměnilo.
V projednávané věci proto na žalobu na určení, že žalobci jsou jako dědici ze zákona účastníky pozůstalostního řízení po zůstaviteli, nemůže být pohlíženo jako na žalobu podanou ve smyslu ustanovení § 170 z. ř. s., ale jako na žalobu, jíž se žalobci domáhají určení jejich postavení jako nepominutelných dědiců, a je tudíž nezbytné, aby na požadovaném určení prokázali ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř. svůj naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení § 113 z. ř. s . se nepominutelný dědic stává účastníkem řízení o pozůstalosti, jde-li v něm mimo jiné o vypořádání jeho povinného dílu. V části pozůstalostního řízení, v níž se poté vypořádání povinného dílu řeší, se soud (soudní komisař) zabývá také případnou otázkou postavení nepominutelných dědiců v rámci pozůstalostního řízení. Vzhledem k tomu, že procesní postavení nepominutelných dědiců je tak zajištěno samotným ustanovením § 113 z. ř. s ., dospěl dovolací soud k závěru, že žalobci nemohou mít na jimi požadovaném určení účastenství (postavení) v pozůstalostním řízení po zůstaviteli naléhavý právní zájem a odvolací soud správně žalobu pro tento nedostatek zamítl. Na uvedeném závěru přitom nemůže ničeho změnit ani okolnost, že žalobci podali žalobu na určení na základě nesprávného a (s ohledem na výše uvedené) právně neúčinného odkazu pozůstalostního soudu (soudního komisaře). Uplatnili-li žalobci své právo na povinný díl v pozůstalostním řízení po zůstaviteli, stali se ve smyslu § 113 z. ř. s . účastníky (zákonem stanovených částí) pozůstalostního řízení bez dalšího. Pro úplnost dovolací soud dodává, že žalobci se jako nepominutelní dědicové zůstavitele mohou (nejsou-li jejich práva na povinný díl (jako v projednávané věci) uspokojena v rámci pozůstalostního řízení např. rozhodnutím nebo dohodou o vypořádání povinného dílu) ve smyslu ustanovení § 1654 odst. 1 o. z. domáhat žalobou vůči dědicům zůstavitele (žalovaným) plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích (případně jiným dohodnutým způsobem). Soud se ve sporném řízení zahájeném takovou žalobou pak bude jako předběžnou otázkou zabývat tím, zda byli potomci zůstavitele (žalobci) vyděděni po právu či nikoli. K výpočtu povinného dílu, jehož výše je určována na základě ceny pozůstalosti zjištěné v pozůstalostním řízení podle ustanovení § 180 odst. 1 z. ř. s ., je přitom nutno zdůraznit, že nepominutelní dědicové ve smyslu výše zmíněného ustanovení § 113 z. ř. s . musí být účastníky pozůstalostního řízení a usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele jim musí být doručeno, již z toho důvodu, aby pro ně byla určená cena pozůstalosti závazná.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1211/2013 (související legistativa § 469a odst. 1 písm. b) zák. č. 40/1964 Sb. a § 1646, §1647 zák. č. 89/2012 Sb.)„ Je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.“ Zůstavitel může vydědit potomka (mimo jiné) z důvodu, že o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl (§ 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.). Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Pro posouzení důvodů vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. je třeba rovněž zjišťovat, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s dítětem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. Vydědění totiž přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomků osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu i podstatně přispěl.
