Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2968/2006, ze dne 20. 3. 2008:
Právní úkon pořízení nebo zrušení závěti musí být učiněn osobně pořizovatelem závěti (zůstavitelem); není možné, aby tyto úkony za zůstavitele učinil jeho zástupce (zákonný nebo na základě plné moci).
Všechny dřívější úpravy dědického práva obsahovaly výslovné ustanovení, že „zůstavitel musí sám dědice ustanoviti; nesmí jmenování přenechati výroku třetí osoby“ (srov. § 564 Obecného zákoníku občanského /dále též jen „o. z. o.“/, vyhlášeného císařským patentem ze dne 1. 6. 1811 č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a byly vykládány tak, že „při testamentech i dědických smlouvách musí se státi projev vůle osobně zůstavitelem; je vyloučeno zastoupení dobrovolné i nucené“ (srov. například Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl III., str. 90 a násl.; Hartmann, A: Poslední pořízení, Praha 1935).
Vzhledem k tomu, že Důvodová zpráva k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinnému od 1. 4. 1964 a ve znění pozdějších úprav, do současnosti neobsahuje vysvětlení, proč tento občanský zákoník nemá ustanovení obdobného obsahu, jako např. o. z. o v citovaném § 564, je nezbytné při řešení této otázky vycházet především z historického kontextu výkladu předpokladů platnosti závěti jako právního úkonu a reflektovat přitom i současnou právní doktrínu a praxi.
Z výše uvedeného je zřejmé, že historický výklad základních předpokladů platného pořízení závěti jednoznačně vede k obecnému závěru o nemožnosti zastoupení při pořízení závěti, a to zástupcem jak zvoleným, tak zákonným, či soudem ustanoveným (srov. § 22 a násl. obč. zák.). Tento závěr zastává i ohledně současné právní úpravy jednotně právní doktrína (srov. např. Jehlička, O., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník – komentář, 7. vydání, C. H. Beck Praha 2002, str. 569; Holub, M. a kol.: Občanský zákoník – komentář, Linde Praha 2002, str. 639; Knapp, V. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, Codex Bohemia Praha 1995, str. 436; Mikeš, J., Muzikář, L.: Dědické právo, Linde Praha 2005, str. 53).
S přihlédnutím k výše uvedenému je na místě závěr, že zákonem stanovené podmínky platného pořízení závěti (srov. § 476 a násl. obč. zák.) i podmínky stanovené zákonem pro zrušení závěti (srov. § 480 obč. zák.), jak vyplývá z jejich jazykového i logického výkladu, neumožňují, aby právní úkon pořízení nebo zrušení závěti nebyl pořízen osobně pořizovatelem závěti (zůstavitelem). Ve prospěch tohoto závěru konečně svědčí i zvláštní výjimka stanovená § 476d odst. 2 obč. zák. umožňující nezletilým, kteří dovršili 15. rok věku, osobně pořídit závěť formou notářského zápisu, aniž by museli být zastoupeni svým zákonným zástupcem (srov. 8, § 26 a násl. obč. zák.).
