Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5111/2015, ze dne 29. 8. 2016:
Zůstavitel může vydědit potomka ze zákonem stanovených důvodů (srov. § 469a odst. 1 obč. zák.). Vydědění ve smyslu ustanovení § 469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (srov. § 469a odst. 3 část věty za středníkem obč. zák.). O náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a § 480 obč. zák. (srov. § 469a odst. 3 část věty před středníkem obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že institut vydědění potomka, jako výslovný právní úkon zůstavitele, má za následek vyloučení tohoto dědice z dědického práva – jak dovolatel správně uvádí – pouze v tom rozsahu, ve kterém by mu jinak náleželo ze zákonné dědické posloupnosti. Pořízení listiny o vydědění dřívější závětí povolaného potomka, jejíž součástí není výslovný právní úkon odvolání závěti, nemá stejné účinky jako v případě, kdy zůstavitel pozdější závětí povolá již vyděděného potomka k dědění, v důsledku čehož je dosaženo stejného výsledku, jako by zůstavitel dříve učiněné vydědění potomka například odvolal (při dodržení formy požadované pro platnost listiny o vydědění). Na zrušení závěti ve smyslu ustanovení § 480 odst. 1 obč. zák. proto nelze usuzovat z pouhé skutečnosti, že zůstavitel později pořídil listinu o vydědění, jíž vydědil (popř. pouze měl v úmyslu vydědit, neboť například zůstavitelem uplatněný důvod vydědění potomka nebyl v době pořízení listiny o vydědění dán nebo se nejednalo o zákonný důvod vydědění) závětí obmyšleného potomka. Pořídí-li tedy zůstavitel ve prospěch svého potomka závěť, lze toto pořízení pro případ smrti zrušit pouze tím, že zůstavitel pořídí další závěť, vedle které nemůže dříve pořízená závěť obstát, případně zničí listinu, na které byla závěť sepsána, nebo tím, že dříve pořízenou závěť výslovně odvolá samostatným právním úkonem nebo právním úkonem, jenž bude jako součást pojat do nové závěti či listiny o vydědění.
Vzhledem k tomu, že obsah listiny o vydědění ze dne 15. 4. 1996 je možné vyložit nejen výkladem jazykovým (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), ale i výkladem logickým (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) a systematickým (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl publikován v časopise Právní rozhledy pod č. 7, ročník 1999] pouze tak, že zůstavitelka nechtěla, aby po ní S. D. dědil ze zákonné dědické posloupnosti ve smyslu ustanovení § 473 odst. 1 obč. zák., když i slovní vyjádření „výslovně vyděďuji, dle ust. § 469a odst. 1 občanského zákoníku, svého syna S. D.“, použité v předmětné listině o vydědění, spolehlivě vypovídá o obsahu právního úkonu, a aniž zůstavitelka svůj projev vůle jakkoliv vztahovala také k závěti ze dne 11. 9. 1986 pořízené mimo jiné ve prospěch S. D. (jak připouští také odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení, když uvádí, že listina o vydědění „neobsahuje výslovný konkrétní údaj o datu závěti, případně paušální ustanovení o zrušení všech předchozích závětí zůstavitelky“) nebo dříve pořízeným závětem obecně, přičemž k odvolání předmětné závěti ze dne 11. 9. 1986 ve vztahu ke S. D. bylo třeba výslovného projevení vůle zůstavitelky „odvolat“ („zrušit“ či „nahradit“ nebo užitím jiného výrazu směřujícího ke zrušení) závěť ze dne 11. 9. 1986 nebo všechny její dřívější závěti obecně (jak například zůstavitelka učinila v bodu druhém předmětné závěti ze dne 11. 9. 1986, kde výslovně uvedla: „jiné závěti výslovně zrušuji“), má dovolací soud za to, že výkladem obsahu listiny o vydědění ze dne 15. 4. 1996 nelze vůli zůstavitelky „vyloučit“ S. D. ze zákonné dědické posloupnosti doplňovat o vůli „odvolat“ závěť ze dne 11. 9. 1986, kterou zůstavitelka buď vůbec neměla, nebo ji sice měla, ale v předmětné listině o vydědění ji žádným způsobem neprojevila. Za tohoto stavu věci proto dovolací soud dospěl k závěru, že závěť zůstavitelky ze dne 11. 9. 1986 ve vztahu ke S. D. nebyla listinou o vydědění ze dne 15. 4. 1996 nikterak dotčena a soudy v projednávané věci měly jako se závětním dědicem jednat nejen s M. B., ale také se S. D.
