Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4512/2014, ze dne 11. 5. 2015:
Jedním z důvodů, pro který zůstavitel může potomka vydědit, je skutečnost, že potomek o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl [srov. § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.].
Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Pro posouzení důvodů vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. je rovněž významné to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s dítětem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. Vydědění totiž přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomků osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám podstatně přispěl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.4.2000, sp. zn. 21 Cdo 2568/99, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.5.2008, sp. zn. 21 Cdo 1825/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2009, sp. zn. 21 Cdo 4795/2007, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007).
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že vztahy zůstavitele a žalobkyně byly od útlého dětství žalobkyně „permanentně problematické“, že usnesením Lidového soudu v Liberci ze dne 24.7.1956, č.j. 4 P 28/56-11, pozměněným usnesením Krajského soudu v Liberci ze dne 4.10.1956, č.j. 4 Co 1072/56, byla žalobkyně pro případ rozvodu rodičů svěřena do výchovy matky, zůstaviteli byla uložena povinnost přispívat na úhradu osobních potřeb žalobkyně a byl upraven styk zůstavitele s nezletilou, dále že zůstavitel projevoval v předškolním věku žalobkyně zájem stýkat se s žalobkyní, že však matka žalobkyně jejich styk různými způsoby znemožňovala a zůstavitel byl nucen styk s žalobkyní soudně vymáhat, styky zůstavitele s žalobkyní však přesto nebyly uskutečňovány. Z obsahu spisu také vyplývá, že od roku 1968 vznikaly mezi rodiči žalobkyně konflikty ohledně pravidelného zvyšování výživného požadovaného matkou, že zůstavitel se zvyšováním nesouhlasil a placení podmiňoval tím, aby „se s ním žalobkyně stýkala a chovala se k němu jako ke svému otci“, „aby ho o úhradu požádala žalobkyně osobně“; rovněž poskytování dárků žalobkyni (mimo stanovené výživné) zůstavitel podmiňoval tím, aby si žalobkyně „pro dárky osobně přišla do jeho nové domácnosti“.
Dovolatelka namítá, že předmětný důvod vydědění není dán, neboť bez předchozí aktivity zůstavitele „u ní nemohlo dojít samo od sebe“ ke změně vztahu k zůstaviteli, který byl negativně ovlivněn permanentními soudními spory ohledně úpravy styku a výživného. Dovolací soud s námitkami dovolatelky souhlasí.
Skutečnost, že rodiče žalobkyně se v jejím útlém dětství (již od jednoho roku věku žalobkyně) nebyli schopni dohodnout na úpravě styku otce s dcerou, a to především proto, že matka žalobkyně styku s otcem soustavně bránila, nepochybně měla za následek, že žalobkyně si nevytvořila (a ani nemohla vytvořit) vlastní, na její matce nezávislý, vztah k zůstaviteli. Tuto situaci žalobkyně nemohla ovlivnit a bylo na zůstaviteli, aby se pokusil s žalobkyní se stýkat a aby s ní navázal a udržoval běžné příbuzenské vztahy v pozdější době. Přestože matka žalobkyně zůstaviteli styk se žalobkyní v předškolním věku znemožňovala, nic mu nebránilo, aby se pokusil žalobkyni kontaktovat v době jejího dospívání např. písemně, případně ji vyhledal v místě, kde nebyla pod přímým vlivem své matky (např. ve školském zařízení apod.) a pokusil se ji situaci vysvětlit. Zejména pak zůstaviteli nic nebránilo, aby s žalobkyní navázal a udržoval běžné příbuzenské vztahy alespoň od doby její dospělosti. O nic takového se zůstavitel – jak vyplývá z výsledků dokazování – ani nepokusil a svůj zájem o žalobkyni jen deklaroval při soudních sporech o zvyšování výživného, samotnou žalobkyni však nekontaktoval a sám – jak správně uzavřely soudy obou stupňů – „aktivně nepřispěl k překonání tohoto nepříznivého stavu“ a jen „pasivně očekával, že nápravu provede jeho dospělá dcera“. Opravdový zájem zůstavitele o vztah s žalobkyní rovněž nevyplývá z podmínek, které si zůstavitel kladl pro placení výživného nebo pro obdarovávání žalobkyně dárky k narozeninám apod., neboť skutečný zájem rodiče o svého potomka nelze ze strany rodiče podmiňovat tím, že si dítě musí o zvýšení výživného nejprve samo požádat, nebo tím, že si přijde vyzvednout dárky k narozeninám do nové domácnosti tohoto rodiče, a to ani v případě, kdyby (jak tvrdil zůstavitel) dřívější dary nebyly matkou dítěte přijaty nebo byly hrubě odmítnuty. Skutečnost, že matka žalobkyně znemožňovala zůstaviteli styk se žalobkyní, popřípadě že neměla zájem na obnově narušených vztahů, je za této situace pro právní posouzení věci nerozhodná.
Pro právní posouzení věci je rovněž nerozhodné, zda žalobkyně zaslala zůstaviteli svatební oznámení. I kdyby k takovému pokusu nedošlo, nemohlo objasnění této sporné okolnosti přinést žádné zásadní poznatky pro právní posouzení této věci.
Z výsledků dokazování podle názoru dovolacího soudu bez pochybností vyplývá, že zájem (či spíše nezájem) žalobkyně o zůstavitele byl zcela adekvátní zájmu (spíše nezájmu), který zůstavitel nejméně od roku 1968 až do své smrti v roce 2010 projevoval o žalobkyni. Za této situace lze dovodit, že mu stav jeho vztahů s žalobkyní byl v zásadě lhostejný a že i sám k němu podstatně přispěl.
Dovolací soud proto nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v projednávané věci „nebylo prokázáno, že by zůstavitel svým chováním znemožnil žalobkyni projevit vůči němu trvale opravdový zájem“, neboť právě naprosto pasivní (resp. ignorující) chování zůstavitele vůči žalobkyni v době před dosažením zletilosti žalobkyně a po dosažení její zletilosti až do smrti zůstavitele vyvolalo v žalobkyni oprávněný pocit, že neexistence vztahu k ní je mu zcela „lhostejná“ a že o příbuzenský vztah s ní nestojí. Pro právní posouzení věci je přitom nepodstatné, zda zůstavitel svému blízkému okolí dával najevo, že mu neexistence vztahu s žalobkyní vadí, rozhodující je pouze ta skutečnost, jak jeho vztah k ní důvodně (a oprávněně) vnímala žalobkyně. Za této situace je závěr odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že v daném případě žalobkyně měla reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem a je dán důvod k vydědění žalobkyně podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., nesprávný, neboť je v rozporu s ustálenou judikaturou soudů uvedenou shora.
