Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 691/2022, ze dne 31. 5. 2022:
Dovolateli vymezená třetí předkládaná otázka není s to založit podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se nikterak nezprotivil závěrům dovolateli akcentovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, ba právě naopak jeho úvahy jsou s nimi zcela v souladu. Nic nebrání dodatečnému projednání dědictví, ukáže-li se dodatečně na základě pravomocného soudního rozhodnutí, že označený byt náležel zůstavitelce ke dni její smrti. Současná právní úprava totiž z možnosti dodatečného projednání dědictví vylučuje výslovně jen takový majetek (aktiva a pasiva), k němuž se v původním dědickém řízení nepřihlíželo právě a jen proto, že šlo o aktivum či pasivum mezi dědici sporné (srov. § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s.), což ovšem není případ nyní projednávané věci. Ve vztahu k ostatním tvrzeným pohledávkám dovolatelů rovněž nic nebrání je i po skočení dědického řízení vůči třetím osobám uplatnit žalobou podle části třetí o. s. ř., a to zcela bez zřetele k tomu, zda byly výslovně v pozůstalostním řízení projednány či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019). K povinnosti nařídit jednání, Nejvyšší soud uvádí, že soudní komisař jednání v dané věci o aktivech i pasivech pozůstalosti nařídil a předvolal k němu dovolatele prostřednictvím jejich tehdejšího zvoleného zástupce. Z toho, jak byla daná otázka položena, je zřejmé, že žalobci přehlížejí, že pozůstalostní řízení je řízením nesporným, v němž nelze provádět dokazování o tom, zda vlastníkem bytu byla ke dni své smrti zůstavitelka či manželé B.; zařazení či naopak nezařazení bytu do aktiv pozůstalosti totiž samo o sobě nemá na samotnou existenci vlastnického práva vliv. O právech a povinnostech manželů B. se v pozůstalostním řízení pojmově rozhodovat nemohlo.
