Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, ze dne 26. 1. 2023:
Odvolací soud v dané věci zcela správně vycházel ze znění ustanovení § 189 odst. 1 ve spojení s § 193 odst. 1 z. ř. s., nicméně si daná ustanovení, při zvažování existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, nesprávně vyložil. Citovaná ustanovení svou věcnou působností dopadají na situaci, kdy při projednání pozůstalosti vzniknou spory o aktiva pozůstalosti (odkaz na ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s.), ke kterým se dle tohoto ustanovení jako ke spornému majetku v řízení o pozůstalosti nepřihlíží. Ti z dědiců, kteří tvrdí, že do aktiv pozůstalosti patří i další majetek, mohou své nároky uplatnit samostatnou žalobou a to žalobou podanou i po právní moci rozhodnutí o dědickém právu. Takováto žaloba může znít na vydání věci, vyklizení věci či vydání bezdůvodného obohacení, přitom jde-li o nemovité věci, které se zapisují do veřejného seznamu (katastru nemovitostí), může takováto žaloba nepochybně znít na určení práva dědice, ať již vlastnického či spoluvlastnického k této nemovité věci, která jako aktivum dědictví nebyla v řízení o pozůstalosti pro svou spornost projednána.
Dědické právo (jako titul k dědění, definované jako právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní – srov. § 1475 odst. 1 o. z.) vzniká smrtí zůstavitele (srov. § 1479 odst. 1 o. z.). Dědic však nabývá dědictví až v souvislosti s pravomocným usnesením vydaným v pozůstalostním řízení, ovšem s účinky zpětně ke dni vzniku dědického práva, tj. zásadně ke dni smrti zůstavitele (srov. § 185 odst. 1 o. z.). Právní úprava dědického práva tak vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že každá pozůstalost (dědictví po každém zůstaviteli) musí být soudem projednána a musí o ní být rozhodnuto. Protože z logiky věci vyplývá, že k projednání pozůstalosti a potvrzení nabytí dědictví soudem dochází s určitým časovým odstupem po smrti zůstavitele, nutně tu nastává (delší nebo kratší) období, v němž po smrti zůstavitele ještě nebylo pravomocným soudním rozhodnutím potvrzeno nabytí dědictví a v němž proto nemůže být ještě nepochybné, kdo se vskutku stane zůstavitelovým dědicem a jaká část pozůstalosti na něj připadne, uvedené platí mutatis mutandis i pro nově zjištěná aktiva (popř. pasiva) pozůstalosti, o nichž se rozhoduje v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti. Zmiňovaný princip ingerence státu se v současné době uplatní vždy tehdy, pokud zákon (výjimečně) nestanoví jinak.
Zákon o zvláštních řízeních soudních v § 193 odst. 1 věty za středníkem ve sledovaných souvislostech jednoznačně zapovídá, aby v rámci dodatečného projednání pozůstalosti bylo autoritativně rozhodováno o nově se objevivších aktivech (popř. pasivech) pozůstalosti, to ovšem právě a jen pro případ, že jde o taková aktiva (popř. pasiva), k nim se nepřihlíží ve smyslu § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé z. ř. s., tedy že jde o aktiva (popř. pasiva) sporná. Sporností aktiv (popř. pasiv) ve smyslu citovaných předpisů je míněna výlučně situace, kdy v rámci řízení o pozůstalosti nebo navazujícího řízení o dodatečném projednání pozůstalosti některý z dědiců (popř. pozůstalý manžel, jde-li o majetek, jež má tvořit společného jmění manželů) uplatní rozdílná (rozporná) tvrzení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli (popř. do společného jmění manželů) [k otázce co je sporným aktivem či pasivem srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5455/2007].
Práva k tomuto nově objevenému spornému majetku (a k žádnému jinému), je možno uplatnit žalobou předpokládanou ustanovením § 193 odst. 1, část věty za středníkem, z. ř. s., o které nalézací soud, právě s ohledem na pravomocné konečné rozhodnutí o pozůstalosti, rozhodne (ex nunc) definitivně a ve vztahu k účastníkům tohoto sporného řízení bez toho, aby bylo následně nutné tato aktiva znovu projednávat v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti. Protože jde o výjimku z obecného pravidla o potřebě dodatečného projednání pozůstalosti, je třeba ji, jako každou jinou výjimku v právu, vykládat spíše restriktivně. Není totiž žádoucí, aby dědic obcházel znění kogentní právní normy (§ 193 odst. 1 z. ř. s.) podáváním preventivních určovacích žalob, navíc nesprávně vázaných na okamžik úmrtí zůstavitele, a tím nepřípustně obcházel její smysl.
Podle ustálené soudní praxe (navazující na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, podle nějž je naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, určovací žaloba nemůže být zpravidla opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti) má určovací žaloba podle ustanovení § 80 o. s. ř. především preventivní charakter a má místo především tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak. Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1072/2004, a ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1685/2004, vyslovil, že spor o to, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitý majetek, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem takového majetku v okamžiku smrti, v nich uvedené závěry však nelze bez dalšího aplikovat s ohledem na výše popsanou změnu právní úpravy účinnou od 1. 1. 2014, která již po pravomocném vydávání rozhodnutí o dědictví (§ 188 z. ř. s.) nepřipouští projednání těch aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti, které účastníci učinili spornými.
Z výše nastíněného plyne, že dědicové se mohou za stávající právní úpravy svých práv domáhat rovněž žalobou mimo řízení o pozůstalosti. Uplatnit svá práva žalobou mimo řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 189 z. ř. s. sice dědic může ještě před skončením řízení o pozůstalosti (ve vztahu k obsahově totožné předešlé právní úpravě srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 208/2005, nebo podle současné právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 24 Cdo 311/2020), předpokladem však je, že jde o práva k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti při projednání pozůstalosti v důsledku neshody dědiců na rozhodných skutečnostech nepřihlížel. Naléhavý právní zájem na určení, že určitá mezi dědici sporná věc, právo nebo jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti zůstaviteli, může být dán z logiky věci jen do doby, než soud v řízení o pozůstalosti pravomocně rozhodne o dědictví (§ 185 z. ř. s.), neboť jen do té doby lze případný rozsudek o podané žalobě odstraňující spornost aktiv (či pasiv) ještě zohlednit v rámci pozůstalostního řízení, a to změnou usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele, jak to ostatně plyne i z § 180 odst. 2 z. ř. s. Nicméně od okamžiku, kdy nabude usnesení o dědickém právu právní moci, zákon vylučuje, aby následně odstraněná spornost aktiv (či pasiv) byla ve smyslu § 189 odst. 1 ve spojení s § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s. jakkoliv zohledněna v rámci pozůstalostního řízení (řízení o dodatečném projednání pozůstalosti). Zákon naopak výslovně stanoví, že po právní moci usnesení o dědictví se spor o aktiva (či pasiva) pozůstalosti může definitivně vyřešit jen v řízení sporném, přičemž – z hlediska zvažovaného naléhavého právního zájmu – je vyloučeno, aby se rozhodovalo o rozsahu aktiv (či pasiv) náležejících ke dni smrti zůstaviteli. Řečeno jinak po právní moci usnesení o dědickém právu se může dědic domáhat ve svůj prospěch vůči ostatním dědicům zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu.
Obdobně se postupuje v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti (§ 193 odst. 1 z. ř. s.) jen s tím rozdílem, že o aktivech (popř. pasivech), které se až v rámci takového řízení ukázaly jako sporné, je možné pojmově rozhodnout výlučně jen ve sporném řízení (neboť tu už existuje pravomocné usnesení o dědickém právu).
V dané věci nebylo zjištěno, že by v řízení o pozůstalosti po M. K. bylo vydáno rozhodnutí, v němž by soud (soudní komisař) provedl soupis pozůstalosti (§ 172, § 177 z. ř. s.) či jej nahradil souhlasným prohlášením dědiců nebo bylo vydáno rozhodnutí o určení obvyklé ceny majetku a jiných aktiv pozůstalosti (§ 180 z. ř. s.), v nichž by se nepřihlíželo k žalobcem označeným nemovitým věcem (bytové jednotce a jejímu příslušenství) z důvodu jejich spornosti. Z toho důvodu žalobce nebyl ani oprávněn zahájit řízení o odstranění spornosti aktiv pozůstalosti (srov. zejména odst. 29 až 31). Dovolatel v té souvislosti přitom wopodstatněně poukazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3686/2020, jemuž předcházel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 24 Cdo 311/2020, v nichž dovolací soud rovněž zaujal výše prezentovaný názor.
Nešlo-li v intencích výše vyložených v případě nemovité věci o aktivum, které se ukázalo v rámci řízení o dodatečném projednání pozůstalosti jako sporné (§ 172 odst. 2 věta druhá z. ř. s.), nebyl žalobce v době rozhodování odvolacího soudu nadán naléhavým právním zájem, ať už na určení, že nemovitá věc náležela zůstavitelce ke dni její smrti či k určení, že sám je jejím spoluvlastníkem.
