Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1831/2017, ze dne 21. 6. 2017:
Dovolací soud vyšel předně z toho, že usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 12. 2012 č. j. 46 D 707/2012-80 o schválení dědické dohody byla dědici (žalovanému) uložena povinnost v rámci vypořádání nároků mezi dědici navzájem, a proto jde podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu o exekuční titul (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1110/96, uveřejněné pod č. 24 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2009 sp. zn. 20 Cdo 3035/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 321/2014).
Jestliže se žalobkyně žalobou podanou dne 16. 9. 2013 domáhala na žalovaném zaplacení (mimo příslušenství) částky 410 621,30 Kč jako dědického podílu, šlo v rozsahu požadované jistiny o stejný nárok (předmět řízení) mezi týmiž osobami, o němž již bylo usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 12. 2012 č. j. 46 D 707/2012-80 rozhodnuto. Na uvedeném závěru o totožnosti nároku (předmětu řízení) a osob (zakládající překážku věci rozhodnuté) nemůže nic změnit skutečnost, že předmětný nárok uplatňovala žalobkyně jako insolvenční správkyně, neboť po prohlášení konkursu na majetek dlužníka byla podle ustanovení § 249 odst. 1 insolvenčního zákona k vymožení nároku dlužníka, který se týkal jeho majetkové podstaty, oprávněna pouze ona (stejnou žalobu podanou dlužníkem by soud zamítl). Dovolací soud tedy došel k závěru, že odvolací soud postupoval správně, když řízení o žalobě o zaplacení částky 410 621,30 Kč pro překážku věci rozhodnuté zastavil s odůvodněním, že žalobkyně mohla k vymožení předmětné pohledávky podat návrh na výkon rozhodnutí; dovolání proto v tomto rozsahu zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
