Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2882/2022, ze dne 22. 11. 2022:
Dědic má právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout; smluvní dědic však jen, pokud to není dědickou smlouvou vyloučeno. Odmítá-li dědictví nepominutelný dědic, může dědictví odmítnout s výhradou povinného dílu (§ 1485 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“).
Odmítnutí dědictví vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu. Dědictví lze odmítnout do jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice vyrozuměl o jeho právu odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí; má-li dědic jediné bydliště v zahraničí, činí lhůta k odmítnutí dědictví tři měsíce. Jsou-li pro to důležité důvody, soud dědici lhůtu k odmítnutí dědictví přiměřeně prodlouží (§ 1487 odst. 1 o. z.). Uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví právo odmítnout dědictví zaniká (§ 1487 odst. 2 o. z.).
Nebylo-li řízení zastaveno podle § 153 nebo 154, soud usnesením vyrozumí každého, o němž lze mít podle dosavadních výsledků řízení za to, že je zůstavitelovým dědicem, o jeho dědickém právu a poučí ho o tom, že může dědictví odmítnout, a jaké jsou náležitosti a následky odmítnutí dědictví. K odmítnutí dědictví soud v usnesení stanoví lhůtu 1 měsíce nebo, má-li vyrozumívaný jediné bydliště v zahraničí, 3 měsíce od doručení usnesení; z důležitých důvodů může být lhůta k odmítnutí dědictví přiměřeně prodloužena (§ 164 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“).
Soud vyhlásí usnesení podle § 164 přítomným osobám; usnesení jim není třeba doručovat. Ostatním vyrozumívaným osobám soud usnesení podle § 164 doručí (§ 165 odst. 1 z. ř. s.).
Z citovaných (pro danou věc rozhodných) zákonných ustanovení je především zřejmé to, co dovolací soud vyslovil již v usnesení ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2832/2018, tedy, že jednoměsíční i tříměsíční lhůta k odmítnutí dědictví stanovená v ustanovení § 1487 odst. 1 věta druhá o. z. je lhůtou hmotněprávní, že to platí i o lhůtě prodloužené soudem podle věty třetí tohoto ustanovení, že zmeškání lhůty k odmítnutí dědictví (stanovené zákonem nebo prodloužené soudem) proto nelze postupem podle § 58 o.s.ř. prominout a že zmeškání lhůty k odmítnutí dědictví má obdobné právní účinky, jako kdyby dědic prohlásil, že dědictví neodmítá.
Hmotněprávní povaha lhůty mimo jiné znamená, že právo, které je omezeno jen na určitou dobu, uplynutím této doby zaniká (srov. ustanovení § 603 o. z., § 1487 odst. 2 o. z.). Z toho vyplývá, že doba (lhůta), ve které lze právo uplatnit, musí být vymezena nejen začátkem, ale i koncem.
O začátku lhůty k odmítnutí dědictví nemohou být žádné pochybnosti, když zákon stanoví (§ 1487 odst. 1 věta druhá o. z.), že dědictví lze odmítnout do jednoho měsíce, v případě dědice s jediným bydlištěm v zahraničí do tří měsíců, ode dne, kdy soud dědice vyrozuměl o jeho právu dědictví odmítnout, a stanoví také (§ 164 odst. 1, § 165 odst. 1 z. ř. s.), že o tomto právu soud dědice vyrozumívá usnesením, které přítomným osobám vyhlásí, ostatním vyrozumívaným osobám doručí.
Ustanovení § 1487 odst. 1 věta druhá o. z. současně také zcela jednoznačně stanoví i konec lhůty k odmítnutí dědictví – lhůta skončí uplynutím jednoho měsíce, resp. tří měsíců, ode dne vyhlášení nebo doručení usnesení, kterým byl dědic o právu dědictví odmítnout poučen. Zde stanovený konec lhůty se logicky může uplatnit jen v těch případech, kdy má dědic k dispozici pouze zákonnou jednoměsíční, popř. tříměsíční lhůtu. Pokud soud lhůtu k odmítnutí dědictví výjimečně (jsou-li pro to důležité důvody) prodlužuje podle ustanovení § 1487 odst. 1 věty třetí o. z., žádnou konkrétní další lhůtu, ve které může dědic dědictví odmítnout, toto ustanovení neobsahuje – stanoví pouze, že soud lhůtu k odmítnutí dědictví přiměřeně prodlouží. Zákon tedy ponechává na soudu, aby podle závažnosti důvodů, které vedou k potřebě prodloužení zákonné jednoměsíční (tříměsíční) lhůty, sám konec lhůty k odmítnutí dědictví určil.
S ustanovením § 1487 odst. 1 věta druhá a třetí o. z. korespondují procesní ustanovení § 164 odst. 1 a § 165 odst. 1 z. ř. s., která tím, že pro vyrozumění dědiců o dědickém právu a jejich poučení o možnosti dědictví odmítnout stanoví formu usnesení, zaručují nezpochybnitelnost začátku běhu lhůty k odmítnutí dědictví, když usnesení musí být buď vyhlášeno nebo doručeno vyrozumívaným účastníkům (o záznamech a protokolech o úkonech, při nichž soud jedná s účastníky nebo vyhlašuje rozhodnutí platí § 40 o. s. ř., o doručování písemností platí § 45 a násl. o. s. ř., ve spojení s § 2 odst. 3 z. ř. s.). Je-li ze záznamu, protokolu nebo z potvrzení o doručení usnesení, které obsahuje poučení o právu dědictví odmítnout, zjistitelný začátek běhu lhůty, je tím dán i konec lhůty. Není žádného důvodu k tomu, aby to mělo platit jen v případech základních lhůt (jeden měsíc, resp. tři měsíce), zatímco lhůta soudem přiměřeně prodloužená by byla záruky, kdy končí, zbavena. Stejný pohled na všechny tři lhůty jednoznačně vyplývá již ze samotného textu ustanovení § 164 odst. 1 z. ř. s., neboť celá jeho věta druhá upravuje lhůty k odmítnutí dědictví, jednoměsíční, tříměsíční a z důležitých důvodů soudem prodlouženou, a pro všechny tak platí úvodní část této věty: „K odmítnutí dědictví soud v usnesení stanoví lhůtu ….“, na čemž nemůže ničeho změnit ani to, že první dvě lhůty jsou uvedeny před středníkem, lhůta prodloužená pak za středníkem.
Pokud v projednávané věci soud nerozhodl (tj. nevydal a nevyhlásil, resp. nedoručil, usnesení) o přiměřeném prodloužení původní jednoměsíční lhůty tak, aby bylo najisto postaveno, kdy lhůta, ve které mohou M. S. a K. K. dědictví po K. H. odmítnout, toto jejich právo uplynutím původní jednoměsíční lhůty podle ustanovení § 1487 odst. 2 o. z. zaniklo. A vzhledem k tomu, že se jedná o právo hmotněprávní povahy, nelze přihlížet k tomu, za jakých okolností došlo k jejich prohlášení o odmítnutí dědictví po uplynutí jednoměsíční lhůty, ani k tomu, že v průběhu řízení měli všichni účastníci řízení za to, že uvedené dědičky (včetně jich samotných) dědictví skutečně odmítly.
