Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4079/2015, ze dne 25. 7. 2016:
Usnesením o obvyklé ceně majetku, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, popřípadě výši jeho předlužení (§ 175o odst. 1 OSŘ) není soud vázán, i když se jedná o meritorní rozhodnutí; ustanovení § 175o odst. 2 OSŘ totiž soudu umožňuje toto usnesení až do doby pravomocného skončení dědického řízení změnit, vyjdou-li najevo nové skutečnosti, z nichž je nepochybné, že usnesení není správné. Skutečnost, že usnesení vydané podle § 175o odst. 1 OSŘ již nabylo právní moci, provedení změny nebrání. Novými skutečnostmi ve smyslu § 175o odst. 2 OSŘ může být vše, co se projeví ve výši obvyklé ceny majetku nebo ve výši dluhů ke dni smrti zůstavitele (nově najevo vyšlý majetek, dluh, k němuž doposud nebylo přihlédnuto, nové a nyní správné určení obvyklé ceny některé věci apod.) [srov. k tomu právní názor uveřejněný v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.5.2004, sp. zn. 30 Cdo 1204/2003], a co v době původního rozhodnutí nebylo soudnímu komisaři ani účastníkům řízení známo (srov. k tomu právní názor vyjádřený v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1965, sp. zn. 11 Co 659/65, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56, ročník 1966).
O obvyklé ceně majetku, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví v době smrti zůstavitele již bylo v projednávaném případě rozhodnuto samostatným usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23.4.2012, č.j. 35 D 748/2008-160, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19.11.2012, č.j. 35 Co 350/2012-180, které bylo opraveno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24.2.2015, č.j. 35 Co 469/2014-236, a které žádný z účastníků řízení nenapadl mimořádným opravným prostředkem. N. S., jako osoba oprávněná z věcného břemene váznoucího na nemovitostech patřících do dědictví po zůstaviteli, zemřela dne 24.9.2012, tj. až v průběhu řízení o dědictví po zůstaviteli. Z uvedeného lze dovodit, že, dožila-li se N. S. smrti zůstavitele, její úmrtí (a s tím spojený zánik věcného břemene váznoucího v její prospěch na nemovitostech patřících do dědictví) v průběhu řízení o dědictví nepředstavuje novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 175o odst. 2 OSŘ, neboť důvodem pro postup podle ustanovení § 175o odst. 2 OSŘ, tj. pro opravu usnesení o obvyklé ceně, výši dluhů a čisté hodnoty dědictví, případně výši jeho předlužení, je pouze zjištění dalšího – nově najevo vyšlého – majetku či dluhu, které patřily zůstaviteli v době jeho smrti, nebo nového správného určení jeho hodnoty v době smrti zůstavitele, a které se tak projeví ve zvýšení obvyklé ceny majetku nebo výše dluhů a tím ve zvýšení čisté hodnoty dědictví nebo jeho předlužení v době smrti zůstavitele. Za situace, kdy rozhodným okamžikem a stavem majetku zůstavitele pro určení jeho obvyklé ceny je zásadně doba smrti zůstavitele a kdy manželka zůstavitele N. S. zemřela až po jeho smrti, není její úmrtí jednak – s ohledem na výše uvedené – okolností, ke které by mělo být výjimečně přihlédnuto při zjišťování zůstavitelova majetku, když v průběhu řízení o dědictví po zůstaviteli nedošlo v souladu s ustanovením § 175e odst. 1 OSŘ nebo § 175r OSŘ např. ke zpeněžení předmětných nemovitostí, a tyto tak jsou stále součástí dědictví po zůstaviteli, jednak novou skutečností odůvodňující postup podle ustanovení § 175o odst. 2 OSŘ, a nelze přisvědčit námitce dovolatele, že soud měl „v obvyklé ceně majetku zohlednit“ skutečnost, že „ke dni rozhodnutí o dědictví již omezení vlastnictví nemovitostí zanikla“, neboť stav majetku v době rozhodnutí o dědictví nemá při určení výše obvyklé ceny majetku zůstavitele význam. Má-li Ing. J. S. dále za to, že „věcné břemeno zanikne ze zákona“, když N. S. nabude v dědickém řízení ke dni smrti zůstavitele spoluvlastnický podíl po zůstaviteli, a věcné břemeno jako věcné právo k věci cizí tak nemůže existovat pro osobu, která se stala spoluvlastníkem, přehlíží, že judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že i v případě, že by se N. S. jako osoba oprávněná z věcného břemene stala spoluvlastnicí zatížených nemovitostí, nedošlo by z tohoto důvodu k zániku věcného břemene (srov. k tomu právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. října 1939, sp. zn. Rv I 974/39, Vážný 17433, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.3.2016, sp. zn. 22 Cdo 3864/2014).
