Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1600/2022, ze dne 18. 8. 2022:
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, č. j. 29 Co 363/2021-201, v části výroku, kterou se ukončuje účast D. Č., podal D. Č. dovolání. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci při aplikaci ustanovení § 1493 o. z. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené usnesení záviselo na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, a to, zda může být z dědického řízení vyloučen náhradní dědic z allografní závěti, který je osobou blízkou dědici vyloučenému z řízení z důvodů uvedených v § 1493 o. z., třebaže náhradní dědic podmínky v tomto ustanovení nenaplňuje, protože žádné zdravotnické nebo sociální služby zůstaviteli neposkytoval ani se na této činnosti vyloučeného dědice nepodílel, a zda je možné, aby soudy svým výkladem negovaly vůli zůstavitele v rozporu s ustanovením § 1494 odst. 2 o. z. Dovolatel sám má za to, že v ustanovení § 1493 o. z. jsou taxativně vyjmenovány osoby, které při pořízení allografní závěti nemohou dědit a jejichž povolání za dědice je neplatné, a že kdyby zákonodárce chtěl rozsah těchto osob rozšířit (např. i na osoby blízké těmto osobám), zajisté by to pojal do textu tohoto ustanovení, což se nestalo, a není možné dovozovat rozšíření na jiné osoby výkladem. Je přesvědčen, že jako náhradní dědic z allografní závěti nemůže být takto zkrácen na svém dědickém právu. Poukazuje na ustanovení § 576 o. z., které stanoví, že týká-li se důvod neplatnosti pouze části právního jednání, je zbylá část platná, pokud je od vadné části oddělitelná. Jestliže se zůstavitel rozhodl ustanovit v závěti náhradního dědice, není možné uvádět, že závěť je neplatná jako celek. Závěť je třeba vykládat podle ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., tj. aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, a platí i obecné pravidlo obsažené v ustanovení § 574 o. z., podle něhož je na právní jednání třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné. Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně dovolací soud zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby v dané věci dovolací soud rozhodl sám.
V dané věci při řešení sporu o dědické právo podle ustanovení § 169 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „.z. ř. s.“), rozhodnutím o tom, s kterými dosavadními účastníky bude nadále jednáno a kterým z účastníků se účast v řízení ukončuje, soudy aplikovaly ustanovení § 1493 odst. 1 o. z., které upravuje pořízení pro případ smrti v době, kdy byl zůstavitel v péči zdravotnického nebo sociálního zařízení. Vzhledem k tomu, že otázky vyplývající z tohoto ustanovení hmotného práva nebyly dovolacím soudem od účinnosti o. z. dosud řešeny, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s .ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s .ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Pořídil-li zůstavitel pro případ smrti v době, kdy byl v péči zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, nebo kdy jinak přijímal jeho služby, a povolal-li za dědice nebo odkazovníka osobu, která takové zařízení spravuje, nebo je v něm zaměstnána nebo v něm jinak působí, je povolání těchto osob za dědice nebo odkazovníka neplatné, ledaže se tak stalo závětí učiněnou ve formě veřejné listiny (§ 1493 odst. 1 o. z.).
Zůstavitel může pro případ, že dědictví nenabude osoba, kterou povolal za dědice, povolat této osobě náhradníka (§ 1507 věta první o. z.).
Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas (§ 576 o. z.).
Především je třeba uvést, že usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2021, č. j. 29 Co 363/2021-201, nabylo právní moci, a protože Š. Z. dovolání nepodala, byl tímto usnesením v části, kterou byla ukončena její účast v řízení o pozůstalosti, vyřešen spor o její dědické právo po zůstaviteli, které dovozovala z předmětné listiny se závětí, a to tak, že její povolání za dědičku zůstavitele je neplatné, když nebylo pořízeno formou veřejné listiny, jak vyžaduje ustanovení § 1493 odst. 1 o. z. Vzhledem k tomu, že podle tohoto pravomocného rozhodnutí již nelze mít za to, že je Š. Z. dědičkou zůstavitele a že se nejedná dále o její práva, není ani v tomto dovolacím řízení účastníkem. Na základě dovolání podaného D. Č. zůstal k vyřešení sporu o dědické právo po zůstaviteli podle ustanovení § 169 z. ř. s. „pouze“ nárok uplatněný D. Č., jako náhradním dědicem podle předmětné listiny.
Dřívější právní úpravy dědického práva ustanovení obdobné nynějšímu ustanovení § 1493 o. z. neobsahovaly. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení o. z. uvádí, že právní důsledky pořízení pro případ smrti, lidské i majetkové, vyžadují projev poslední vůle učiněný v klidu, po zralé úvaze a s rozvahou, svobodně a bez závislosti na jiných osobách a že z těchto důvodů se navrhuje stanovit, že neplatné je povolání za dědice osoby, která spravuje zařízení poskytující zdravotnické nebo sociální služby nebo, která je v něm zaměstnána, stalo-li se tak pořízením pro případ smrti učiněným v době, kdy se zůstavitel nalézal v péči takového zařízení nebo kdy jinak přijímal jeho služby, a že se navrhuje výjimka pro případ pořízení ve formě veřejné listiny, protože taková závěť je výlučným projevem vůle zůstavitele a osoba, která sepisuje veřejnou listinu o závěti, má povinnost přesvědčit se, zda se projev poslední vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení, proto odpadá obava z nepřípustného zůstavitelova ovlivňování. Odborná literatura k ustanovení § 1493 o. z. uvádí, že jeho účelem je působit preventivně a předcházet případům zneužití závislosti zůstavitele na osobě, již povolává za svého dědice nebo odkazovníka (viz např. Fiala R., Drápal L. a kol., Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2015, s. 86).
Z právní úpravy náhradnictví (§ 1507 a násl. o. z.) vyplývá, že závětí povolaný náhradní dědic (substitut) nastupuje na místo závětí povolaného dědice (instituta), pokud ten nedědí proto, že dědit nechce (dědictví odmítl) nebo nemůže (zemřel dříve, než zůstavitel, popř. je dědicky nezpůsobilý). Náhradní dědic pak vstupuje do práv, které zůstavitel v závěti stanovil ve vztahu k institutovi – „vstupuje do postavení instituta“, jak uvedl ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně, s tím, že ustanovení náhradníka není ve smyslu ustanovení § 576 o. z. oddělitelné od ustanovení povolaného dědice.
Dědit lze jen na základě platného dědického titulu, proto i uvedené závěry ohledně náhradního dědice (který má nastoupit na místo povolaného dědice) vychází z předpokladu, že závěť zůstavitele, kterou byl kromě dědice k dědění povolán i náhradní dědic, je platným právním jednáním. Pokud tomu tak není, nelze podle takové závěti dědit. Je přitom nerozhodné, z jakého důvodu je závěť neplatná; zda proto, že se příčí dobrým mravům nebo odporuje zákonu (§ 580 o. z.), pro nedostatek svéprávnosti zůstavitele nebo jednání zůstavitele v duševní poruše (§ 581 o. z.), jednání v omylu (§ 583 o. z.), nebo nebyla-li učiněna ve formě stanovené zákonem (§ 582 o. z.).
Pokud v projednávané věci pořídil zůstavitel závěť ve prospěch Š. Z., jež je osobou vyjmenovanou v ustanovení § 1493 odst. 1 o. z., které zůstavitele omezuje v jeho testovací volnosti ve prospěch takové osoby tím, že závěť může pořídit pouze ve formě veřejné listiny, tj. zejména notářským zápisem (§ 3026 odst. 2 o. z.), a tato zákonem stanovená forma nebyla dodržena (když jde o závěť pořízenou soukromou listinou ve smyslu ustanovení § 1534 o. z.), nelze učinit jiný závěr, než že je závěť neplatná. Skutečnost, že závěť obsahuje i povolání náhradního dědice, nemůže na tomto závěru ničeho změnit. Považovat podle ustanovení § 576 o. z. za neplatnou pouze tu část závěti, kterou bylo pořízeno ve prospěch Š. Z., jak namítá dovolatel, na místě není, neboť jejím oddělením od zbývající části, tj. povolání D. Č. jako náhradního dědice, by tato zbývající část sama o sobě (když chybí dědic-institut) nedávala žádný smysl. Oddělit část závěti týkající se D. Č. by mohlo přicházet v úvahu pouze v případě, že by nebyl povolán za dědice náhradního, ale za dědice společně se Š. Z. (vyjádřením určitého dědického podílu nebo určitého majetku), s tím, že by pak bylo třeba posuzovat platnost tohoto odděleného právního jednání jak z hlediska formy, tak (poté případně) i z hlediska zákonem stanovených důvodů neplatnosti právního jednání (viz shora); o takový případ však nejde, když byl D. Č. povolán k dědění výslovně jen jako dědic náhradní.
