Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1976/2016, ze dne 28. 6. 2017:
V daném případě byla půjčka poskytnuta ze SJM žalobce a jeho manželky, která zemřela dne 4. 4. 2012. Protože žádný z účastníků dědického řízení nezařadil pohledávku z půjčky jako majetkovou hodnotu náležející do společného jmění žalobce a zůstavitelky (a ani jinak nevyšla v dědickém řízení najevo), soud ji nevzal v úvahu při zjištění jeho rozsahu a obecné ceny v době zániku (v době smrti zůstavitelky) a nevypořádal ji, tj. neurčil, že náleží do společného jmění, a jaká její část tvoří předmět dědictví a jaká připadá žalobci coby pozůstalému manželovi. Jelikož pohledávka, resp. její část nebyla předmětem dědění, nedošlo (dosud) mezi dědici k jejímu vypořádání v řízení o dědictví.
Soud prvního stupně rozhodl o věci rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, tedy v době, kdy již uplynula tříletá lhůta od zániku SJM. Poněvadž žalovaná pohledávka tvořící předmět zaniklého SJM nebyla učiněna do tří let od úmrtí zůstavitelky předmětem dědického řízení, došlo k jejímu vypořádání uplatněním zákonné domněnky ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák., která nastala dnem 8. 4. 2015 (srov. § 122 odst. 2, 3 obč. zák.). Žalobce se tak stal vlastníkem jedné poloviny této pohledávky a její zbývající jedna polovina připadla do dědictví po zůstavitelce. Soud prvního stupně a následně i odvolací soud pochybily, jestliže přehlédly, že žalobce je v důsledku nastalé zákonné domněnky vypořádání SJM ve sporu aktivně věcně legitimován v rozsahu 880.000 Kč (s příslušenstvím). Okolnost, že řízení bylo zahájeno dříve, než nastala domněnka vypořádání (dne 7. 5. 2014), není významná, neboť pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 občanského soudního řádu). V tomto rozsahu se tudíž žalobci podařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace.
V části napadající tu část rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o zbývající jedné polovině žalované pohledávky (880.000 Kč s příslušenstvím), která na základě uplatnění domněnky vypořádání SJM připadla do dědictví po zůstavitelce, neshledal dovolací soud dovolání přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř.
Judikatura dovolacího soudu i odborná komentářová literatura jsou zajedno v tom, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; znamená to mimo jiné, že dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele (s účinností ke dni smrti zůstavitele), ale jen tehdy a v takové podobě, jak to vyplývá z usnesení o dědictví. Zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou dědici v době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu považováni za vlastníky všeho majetku patřícího do dědictví (všech věcí, pohledávek a jiných majetkových práv zůstavitele) a z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, mají dědici postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). To platí i v případě, jestliže se vypořádání dědictví provádí dodatečně, protože se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo původní řízení o dědictví skončeno, objeví nový (v původním dědickém řízení neznámý) majetek (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4549/2007, jakož odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 774/2009, obsahující odkaz na předchozí rozhodovací praxi, dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 1375 a násl. s.).
Jestliže – tak jako v posuzovaném případě – nedošlo dosud v dědickém řízení mezi více dědici (tj. žalobcem, žalovanou a H. M.) k vypořádání části pohledávky, která se v důsledku zákonné fikce vypořádání SJM žalobce a zůstavitelky měla stát předmětem dědění, jsou dědici vůči dlužníkům zůstavitelky oprávněni společně a nerozdílně. Za této situace tak žalobce, coby jeden z dědiců zůstavitelky, není věcně legitimován sám (pro sebe) požadovat po zůstavitelčiných dlužnících, aby mu uhradili pohledávku (byť jen její část) připadající do dědictví.
