Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 417/2015, ze dne 26. 11. 2015:
V rozhodovací praxi soudů byl již dříve přijat závěr, že věřitel může s úspěchem odporovat dohodě o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, kterou dlužník (jako dědic) uzavřel v úmyslu zkrátit své věřitele, jsou-li pro vyslovení odporovatelnosti splněny všechny předpoklady uvedené v ustanovení § 42a obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2012 sp. zn. 21 Cdo 4369/2010, který byl uveřejněn pod č. 103 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012). Uvedený judikatorní závěr odvolací soud v projednávané věci – jak je nepochybné z odůvodnění napadeného rozsudku – nezpochybňuje. S názorem odvolacího soudu o tom, že odpůrčí žalobě nelze vyhovět, neboť tzv. náhradová pohledávka z vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela provedeného v řízení o dědictví nemůže být zdrojem uspokojení žalobce (jako věřitele) v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), však dovolací soud nesouhlasí.
Zaniklo-li společné jmění smrtí jednoho z manželů, soud v řízení o dědictví rozhodne o obvyklé ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku (srov. § 149 odst. 2 až 4 obč. zák.) nebo v jiných zákonech (např. v obchodním zákoníku) provede jeho vypořádání, při němž určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi (srov. § 175l odst.1 o.s.ř.); uvedené platí obdobně, vyhradili-li manželé (buď po uzavření, nebo již v době před uzavřením manželství) vznik společného jmění zcela nebo zčásti ke dni zániku manželství.
Smyslem vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela prováděného v řízení o dědictví je určit, které z věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot náležejících do společného jmění, popřípadě jaká jejich část (podíl), tvoří předmět dědictví, a jaká jejich část (podíl), připadá pozůstalému manželovi; případný cenový rozdíl vypořádávaných věcí, práv a jiných majetkových hodnot se vyrovnává tzv. náhradovou pohledávkou, kterou mohou mít dědici zůstavitele proti pozůstalému manželovi (tato pohledávka patří do aktiv dědictví) nebo kterou má pozůstalý manžel proti dědicům zůstavitele (tato pohledávka se zařadí do pasiv dědictví).
V projednávané věci vznikla při vypořádání společného jmění zůstavitele Josefa Vincence, zemřelého dne 22.4.2009, a žalované – jak vyplývá z pravomocného usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 11.12.2009 č.j. 16 D 448/2009-30 – náhradová pohledávka dědiců zůstavitele proti žalované (jako pozůstalé manželce) ve výši 909.975,- Kč. Byla-li poté tato náhradová pohledávka (jako aktivum dědictví) – jak správně uvedl odvolací soud – předmětem vypořádání dědictví, šlo o právo, které (kdyby je nabyl žalobcův dlužník P. V. ve výši odpovídající jeho dědického podílu) by bylo způsobilým zdrojem uspokojení žalobce (jako jeho věřitele) při výkonu rozhodnutí (exekuci). Vzhledem k tomu, že toto právo nabyla na základě dohody o vypořádání dědictví žalovaná v plném rozsahu (tedy i v části, která by podle dědických podílů měla připadnout dlužníku P. V.) a že určením právní neúčinnosti právního úkonu sice odporovatelný právní úkon nadále zůstává platným právním úkonem a vyvolává (jím sledované) právní následky, avšak v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako kdyby nenastaly jeho účinky, jde o právo, které na základě určení právní neúčinnosti dohody o vypořádání dědictví ze dne 11.12.2009 může být v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) postiženo ve prospěch uspokojení věřitelovy pohledávky.
