Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1572/2018, ze dne 7. 11. 2018:
Odvolací soud správně dovodil, že při úvaze, čí dědické právo se v projednávané věci jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, není podstatné, že účastník 1) dovozuje své dědické právo ze zákonné dědické posloupnosti (ve třetí třídě dědiců), zatímco dědění účastnice 2) je založeno na tzv. odúmrti (§ 1634 o. z.), že i když státu připadá dědictví jako tzv. odúmrť jen tehdy, nedědí-li žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti, a jen tehdy, nestali-li se dědici ani odkazovníci podle poměru hodnoty svých odkazů (srov. § 1633 odst. 1 větu druhou o. z.), je z pohledu ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. podstatné, že připadnutí dědictví státu jako tzv. odúmrť je založeno na skutečnostech uvedených v ustanovení § 1634 odst. 1 o. z. (vykládaného v souvislosti s ustanovením § 1633 odst. 1 větou druhou o. z.), které nejsou předmětem dokazování v řízení před soudem, zatímco dědické právo účastníka 1) vyžaduje prokázání skutečností o tom, že žil se zůstavitelkou ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost, přičemž břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto sporu o dědické právo spočívá na účastníku 1), a že soud prvního stupně tedy postupoval v souladu se zákonem, když podání žaloby uložil ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. účastníku 1) [srov. též zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 4. 1979 sp. zn. Cpj 169/78, která byla uveřejněna pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979].
Namítá-li dovolatel, že v rámci „vyšetření dědického práva účastníka 1)“ podle ustanovení § 168 z. ř. s. soudní komisař provedl dokazování (zejména vyslechl svědky), jehož výsledkem bylo prokázání, že účastník 1) naplňuje všechny znaky zákonného dědice ve třetí dědické třídě (jako tzv. osoba spolužijící), a že je proto pravděpodobnost, že je to právě účastník 1), který je dědicem po zůstavitelce, se zřetelem k okolnostem případu značně vyšší než pravděpodobnost, že je dědicem stát „z titulu odúmrti“, pak přehlíží, že účelem vyšetření dědických práv podle § 168 z. ř. s. je zjištění, kdo přichází v úvahu jako účastník řízení o pozůstalosti (dědic) a zda se práva těchto osob vzájemně nevylučují, a nikoli vyřešení sporu o dědické právo, jehož řešení závisí na posouzení skutkových okolností, které jsou mezi účastníky řízení (dědici) sporné [v projednávané věci na posouzení otázky, zda účastník 1) žil se zůstavitelkou ve společné domácnosti a zda z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost]. Vyřešení sporu o to, s kým má být v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce M. R. nadále jednáno jako s účastníkem řízení vymezeným v ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s. (jako s dědicem), je – jak již bylo výše uvedeno – v takovém případě vyhrazeno řízení spornému. Soud (soudní komisař) tedy v takovém případě postupuje podle § 170 odst. 1 z. ř. s. a odkáže usnesením toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou, aniž by byl v řízení o pozůstalosti povinen (a oprávněn) provádět ohledně sporných skutečností dokazování a činit z provedených důkazů skutková zjištění nebo právní závěry. Závěr odvolacího soudu, že dokazování k objasnění otázky, zda účastník 1) žil se zůstavitelkou ve společné domácnosti, v řízení o pozůstalosti nelze provádět a bylo-li přesto uskutečněno, nelze z něho z pohledu ustanovení § 170 z. ř. s. činit žádné právně relevantní závěry, je proto správný.
K této námitce dovolatele Nejvyšší soud uvádí, že přestože v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 došlo oproti právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013 k dovolatelem zmíněné terminologické změně, nelze dovodit, že by při řešení otázky, kterého z účastníků je třeba v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, odkázat, aby své právo uplatnil žalobou, byla nadále s účinností od 1. 1. 2014 rozhodující pouze tzv. „právní síla“ jednotlivých dědických titulů. Nejedná-li se o případy uvedené v ustanovení § 1673 o. z., v němž zákonodárce (i s ohledem na „sílu“ jednotlivých dědických titulů) výslovně stanovil, kterého z účastníků řízení (dědiců) má soud v případě, že jsou splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení, k podání žaloby odkázat, není – jak správně dovodil odvolací soud – pro vyřešení otázky, kterého z dědiců má soud ve smyslu ustanovení § 170 z. ř. s. odkázat, aby své právo uplatnil žalobou, samo o sobě významné, jakou „právní sílu“ má (by měl mít) ten který dědický titul. V takových případech soud k podání žaloby odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se mu jeví „se zřetelem k okolnostem případu“ jako „nejslabší“. Při výkladu tohoto ustanovení přitom lze (nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 1673 o. z.) vycházet z dosavadní judikatury týkající se právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (jakož i z právního názoru vysloveného ve zprávě bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 4. 1979 sp. zn. Cpj 169/78, která byla uveřejněna pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979), neboť není důvod, aby byl ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. a v něm použitému výrazu „nejslabší“ přikládán obsahově jiný význam, než jaký byl dovozován ve vztahu k ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 a v něm použitému výrazu „méně pravděpodobné“. Nelze ani přehlédnout, že v některých situacích může být „právní síla“ dědických titulů více (popřípadě i všech) účastníků řízení (dědiců), mezi nimiž vznikl spor o dědické právo, stejná. I v takových případech je třeba, aby soud podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. odkázal k podání žaloby toho z účastníků, jehož dědické právo se mu jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší. Při zjišťování, čí dědické právo se soudu jeví jako nejslabší, tedy (nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 1673 o. z.) nelze vycházet pouze z hlediska „právní síly“ dědických titulů účastníků řízení (dědiců).
