Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2619/2018, ze dne 13. 3. 2019:
V projednávaném případě se J. Š. domáhal modifikace zákonného dědického podílu podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. návrhem ze dne 5.6.2016, v němž zejména uvedl, že „se podstatně podílel na rozšíření a zvelebení nemovitosti, která je předmětem dědictví, když z původní stodoly byl vybudován nový obytný objekt, který zbudoval na vlastní náklady“, že „opravoval a zveleboval zůstavitelem obývanou část nemovitosti, přičemž zůstavitel mu vynaložené náklady nenahradil“, a že by proto bylo „nespravedlivé“, aby do jeho dědického podílu byla započtena „hodnota majetku, který sám svými prostředky a silami vybudoval bez toho, aniž by obdržel nějakou protihodnotu“. Dále uvedl, že „po smrti matky se o otce staral, pečoval o jeho výživu, obstarával jeho potřeby a poskytoval mu potřebnou péči, zejména v posledních letech jeho života“. Své „vynaložené náklady“ vyčíslil částkou 1,250.000,- Kč a požadoval, aby „jeho dědický podíl činil 2/3 a podíl druhé dědičky 1/3 majetku patřícího do pozůstalosti“.
Není-li mezi dědici ze zákona uzavřena dohoda, náleží dědici právo na modifikaci zákonného dědického podílu vypořádáním podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z., jestliže poměry zůstavitele (zejména jeho zdravotní stav) vyžadovaly péči jiné osoby nebo jestliže sám zůstavitel nebyl (pro svůj věk nebo z jiných důvodů) schopen řádně se postarat o udržení nebo zvětšení svého majetku. Vypořádání slouží k zohlednění toho, že potřebnou péči a starost o zůstavitele nebo jeho majetek vynaložili jen někteří z jeho dědiců, zatímco ostatní byli v tomto směru nečinní. Jestliže dědic zajišťoval péči o zůstavitele (osobně nebo prostřednictvím jiných osob) po delší dobu (zpravidla alespoň několik měsíců) nebo jestliže k udržení nebo zvětšení zůstavitelova majetku svou „prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem“ přispěl „značnou měrou“ (bez přičinění dědice by se majetek zůstavitele nezachoval v takové podobě, v jaké se stal pozůstalostí), soud stanoví výši vypořádání tak, aby bylo přiměřené jednak povaze a rozsahu činnosti dědice, jednak hodnotě pozůstalosti.
O vypořádání podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. soud rozhodne samostatným výrokem v usnesení o dědictví [srov. ustanovení § 185 odst. 3 písm. a) z.ř.s.] tak, že stanoví částku, v níž se poskytne oprávněnému dědici jím požadované vypořádání, anebo že se mu právo na modifikaci zákonného dědického podílu nepřiznává. Oprávněný dědic přitom nemůže po ostatních dědicích požadovat, aby mu stanovené vypořádání zaplatili; soudem stanovená částka je pouze podkladem pro modifikaci dědických podílů započtením (kolací), v důsledku kterého se dědický podíl oprávněného dědice zvýší a dědické podíly ostatních dědiců v tomu odpovídajícím rozsahu sníží. Dojde-li mezi dědici k neshodě o to, zda má dědic právo na požadované vypořádání, může ji soud řešit jen v rámci řízení o pozůstalosti [srov. Fiala, R., Drápal L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015].
Na základě provedených důkazů dospěl odvolací soud (i soud prvního stupně) k závěru, že předpoklady pro modifikaci zákonného dědického podílu J. Š. splněny nejsou, neboť jednak „zůstavitel byl až do svého odchodu do nemocnice prakticky soběstačný a žádnou zvláštní péči jiné osoby nepotřeboval“, jednak „velká část tvrzených příspěvků směřovala do části nemovitosti, kterou užíval pozůstalý syn, a sloužila tak tedy k vylepšení kvality vlastního bydlení“. S těmito závěry dovolacímu soudu nezbývá než souhlasit.
Na posouzení nároku na vypořádání podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. má v projednávaném případě stěžejní význam zejména okolnost, že pozůstalý syn J. Š. užíval nemovitost zůstavitele bezplatně. Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že „svou prací a silami“ zveleboval nemovitost jako celek, tedy nejen část, ve které bydlel se svou rodinou, nicméně nelze odhlédnout od bezplatnosti užívání nemovitosti, která nebyla zprvu v jeho vlastnictví a později se stal „pouze“ spoluvlastníkem její 1/6. Z tohoto důvodu nemůže být naplněna podmínka „aniž by za to byl odměňován“ ve smyslu ustanovení § 1693 odst. 3 věty první o.z., a proto je v zásadě nadbytečné se zabývat splněním dalších předpokladů stanovených v ustanovení § 1693 odst. 3 o. z. Nutno zdůraznit, že odměnou je přitom třeba rozumět nejen poskytnutí přiměřené finanční protihodnoty, ale i jiného majetkového zvýhodnění spočívajícího například právě v tom, že dědic po té, co přispěl ke zvelebení nemovitosti zůstavitele, již nemusel vynakládat prostředky na vlastní bydlení v penězích.
Pro úplnost, jak správně uvedl již odvolací soud, o.z. přímo nestanovuje „přiměřený poměr mezi hodnotou příspěvku na majetek zůstavitele a poskytovanou odměnou“, a proto je třeba se zaměřit na samotnou „fakticitu“ příspěvku. V projednávané věci tedy navíc nelze dovodit, že by příspěvky J. Š. na majetek (nemovitost) zůstavitele byly ve zjevném nepoměru k poskytované odměně (neplacení nájemného za užívání části nemovitosti), jelikož účelem příspěvků bylo rovněž zvelebení nemovitosti pro potřeby vlastní a své rodiny. Stejně tak tvrzenou „větší péči“ dovolatele o zůstavitele lze posoudit jako „běžně očekávanou“ mezi rodinnými příslušníky, tím spíše, pokud bydlí společně. K modifikaci zákonných dědických podílů podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. je nutno přistoupit pouze ve výjimečných případech, kdy by bylo rozdělení dědictví podle zákona zjevně nespravedlivým s ohledem na „přístup a péči“ dědiců k osobě a majetku zůstavitele. Takové okolnosti však v projednávané věci zjištěny nebyly.
