Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 6036/2016, ze dne 19. 10. 2017:
V posuzovaném případě se dovolatel bránil žalobě na vyklizení předmětných pozemků (a potažmo domu) mimo jiné námitkou, že se žalobou podanou u soudu domáhá určení, že jeho matka A. T. byla ke dni svého úmrtí (tj. ke dni 2. listopadu 2011) spoluvlastnicí ideální poloviny vyklizovaných nemovitostí. Uvedenou žalobou (žalobou na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci) se typově řeší spor dědiců o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitý majetek (srov. opět R 61/2001, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 1. března 2007, sp. zn. 29 Odo 208/2005, uveřejněné pod č. 103/2007 časopisu Soudní judikatura). Bude-li takové žalobě vyhověno, musí být takto nově najevo vyšlý (v původním dědickém řízení neznámý či sporný) majetek dodatečně projednán v dědickém řízení (§ 175x o. s. ř.). Protože v době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení soudu o dědictví tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí, musí být popsaný „stav“ nejistoty náležitě zohledněn též ve sporu, v němž se možný dědic zůstavitele (zde jeho potomek – viz § 473 odst. 1 obč. zák.) dovolává majetkového práva, které dosud nebylo projednáno v dědickém řízení, ačkoli – podle jeho názoru – patří do dědictví po zůstaviteli. Opačný přístup nelze akceptovat proto, že by zjevně odporoval závěru, že dědicové jsou i v období mezi nabytím dědictví a potvrzením nabytí dědictví, případně schválením dohody o vypořádání dědictví, oprávněni věci, které náleží do dědictví, v mezích zákona držet, užívat, požívat jejich plody a užitky a nakládat s nimi (k uvedenému závěru dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku z 10. listopadu 2000, sp. zn. 24 Cdo 484/2000, uveřejněném na str. 134 v sešitě č. 6/2000 časopisu Ad Notam). Jelikož prvním krokem, jak se právní nástupce zemřelé osoby může domoci (spolu)vlastnických práv k zůstavitelově nemovité věci, která nebyla projednána v dědickém řízení a jejímž vlastníkem je podle údajů katastru nemovitostí jiná osoba než zůstavitel, je právě podání žaloby na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí jejím vlastníkem, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že řízení o jejím vyklizení je namístě v tomto případě přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. (v odvolacím řízení ve spojení s ustanovením § 211 o. s. ř.) do doby pravomocného skončení uvedeného řízení. To neplatí, vyšlo-li v řízení najevo, že po smrti zůstavitele nastala právní skutečnost, která měla za následek vznik vlastnického práva jiné osoby (např. v důsledku vydržení). Uvedené určení se totiž vztahuje ke dni smrti zůstavitele a později nastalé okolnosti se při tomto určení nezohledňují (obsahově shodný závěr vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu z 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, uveřejněného pod č. C 1828 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Zbývá dodat, že bude-li vyhověno žalobě vyklizovaného na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí spoluvlastníkem vyklizované nemovitosti, je třeba řízení o vyklizení znovu přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. (v odvolacím řízení ve spojení s ustanovením § 211 o. s. ř.) až do pravomocného skončení řízení o dodatečném projednání dědictví (§ 175x o. s. ř.), k jehož zahájení případně může dát soud podnět (nebyl-li dosud podán návrh na zahájení tohoto řízení nebo nebylo-li toto řízení již zahájeno bez návrhu). Již jen na okraj lze poznamenat, že úvaha o tom, zda je v souladu se skutečným právním stavem katastrální údaj, podle něhož je vlastníkem sporného spoluvlastnického podílu k vyklizované nemovitosti osoba odlišná od zůstavitele, resp. jeho dědice, má své místo až poté, co bude v řízení o dodatečném projednání dědictví eventuálně potvrzeno nabytí dotčeného spoluvlastnického podílu vyklizovanému (nebo co bude schválena tomu odpovídající dohoda dědiců o vypořádání dědictví).
