Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1583/2020, ze dne 28. 6. 2022:
V projednávané věci zůstavitelka zanechal dvě závěti datované dny „29. 1. 1915“ a „23. 1.“ Vzhledem k tomu, že zůstavitelka se narodila v roce 1922 a zemřela v březnu 2016, je zjevné, že závěť s datem podpisu „29. 1. 1915“ obsahuje zjevně chybný údaj data pořízení závěti. Závět datovaná dnem „23. 1.“ neobsahuje žádný letopočet.
Závěť, z níž není zřejmé, kdy byla pořízena, neumožňuje určit časovou posloupnost závětí, pořídil-li jich zůstavitel více. Datum podpisu závěti může mít význam i v jiných případech, např. při zpochybnění způsobilosti zůstavitele pořídit závěť.
Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. oproti předchozí právní úpravě explicitně nestanovuje, že závěť musí obsahovat den, měsíc a rok jejího podpisu. Požadavek datace závěti je nyní zakotven pouze nepřímo v ustanovení § 1494 odst. 1 větě druhé o. z., podle nějž není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná.
Jestliže ustanovení § 1494 odst. 1 věty druhé o. z. v případě více si odporujících závětí váže platnost závěti na zřejmost data jejího pořízení, musí zřejmost datace závěti vyplývat z obsahu závěti, případně z obsahu závěti ve spojení s okolnostmi podpisu závěti. Požadavek zřejmosti data pořízení závěti totiž ve spojení se stanovenou sankcí neplatnosti neznamená vyšší důkazní standard potřebný k prokázání data podpisu závěti, nýbrž má za následek, že v případě, že z obsahu závěti (případně ve spojení s dalšími okolnostmi jejího podpisu) není zřejmé datum jejího pořízení, či alespoň časová souslednost závětí [ta postačí v případě, nebudou-li z dalšího důvodu jinak záviset právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení – neboť v takovém případě by smysl a účel zákona (srov. § 580 odst. 1 o. z.) pro platnost jedné z nedatovaných závěti nevyžadoval přesné datum pořízení, ale alespoň jejich časovou souslednost], nelze chybějící či nesprávné datum pořízení závěti (či absenci jiného údaje, z nějž by byla zřejmá doba pořízení závěti) nahrazovat dokazováním přímo toho, kdy měl zůstavitel závěť podepsat. Uvedený postup by nebyl souladný s požadavkem zřejmosti data pořízení závěti, s jehož absencí zákon výslovně spojuje následek neplatnosti nedatované závěti při existenci více odporujících si závětí. V uvedeném lze spatřovat úmysl zákonodárce nepřipustit, aby se dědické právo odvíjelo od dokazování velmi obtížně prokazatelné skutečnosti, kdy zůstavitel závěť za svého života podepsal, která by zpravidla byla dovozována ze s vysokou mírou pravděpodobnosti tendenčních účastnických či svědeckých výpovědí, pročež se rozhodl stanovit následek neplatnosti takové závěti (srov. § 1540 odst. 1 o. z., který ve vztahu k allografní závěti stanovuje, že „dědic nebo odkazovník není způsobilý svědčit o tom, co se mu zůstavuje. Stejně není způsobilá být svědkem osoba dědici nebo odkazovníkovi blízká, ani zaměstnanec dědice nebo odkazovníka.“). Lze uzavřít, že dokazování by bylo možné vést k mezi účastníky sporným skutkovým okolnostem, ze kterých by bylo zřejmé, kdy byla závěť pořízena, avšak jen k takovým, které mají svůj původ v textu závěti (např. bude-li v závěti odkázáno na výročí nějaké události či na narození potomka), nelze však dokazováním nahrazovat absenci data či jakéhokoli jiného údaje v závěti, z nějž by bylo zřejmé datum jejího pořízení (případně alespoň časová souslednost závětí, nebudou-li ještě jinak záviset právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení). O takové skutkové okolnosti se však v projednávané věci nejedná.
Je-li v projednávané věci spor o to, zda je ze v závěti uvedeného data „29. 1. 1915“ zjevné datum jejího pořízení, nejedná se o spor o skutkovou okolnost, nýbrž o spor ohledně právního posouzení toho, zda z tohoto zjevně chybného data (což je evidentní a mezi účastníky nesporné) – tedy z této skutkové nesporné skutečnosti – lze přesto usoudit na zřejmé datum pořízení závěti.
Protože se, jak bylo vysvětleno, nejedná o posouzení skutečnosti mezi účastníky sporné, není na místě postup podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. K tomu, kdy je namístě odkázání účastníka pozůstalostního řízení k uplatnění jeho práva žalobou, srov. dosavadní rozhodnutí Nejvyššího soudu ve vztahu k předchozí právní úpravě, podle nichž spor účastníků o to, zda v závěti uvedené datum je datem, kdy byla listina zůstavitelem podepsána, je sporem, k jehož vyřešení lze dospět pouze postupem podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (které je svojí podstatou obdobné ustanovení § 170 z. ř. s.), a že spor účastníků o významu umístění data v závěti pro posouzení její platnosti je oproti tomu sporem, který může být v řízení o dědictví po zůstaviteli vyřešen postupem soudu ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (jemuž obsahově svojí podstatou nyní odpovídá ustanovení § 169 z. ř. s.) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3597/2009) nebo dále právní závěr, že podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, se postupuje také tehdy, je-li mezi dědici spor o výklad obsahu právního úkonu závěti zůstavitele, vycházející z rozdílných tvrzení o okolnostech rozhodných pro posouzení dědického práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2428/2003).
Chyby v psaní nebo v počtech nejsou právnímu jednání na újmu, je-li jeho význam nepochybný. Soudy v řízení vycházely ze závěru, že aby byla některá ze závětí platná, musel by být den jejich sepisu očividný a nepochybný. Dovolatelem předestíraná úvaha, že z uvedeného data 29. 1. 1915 má být zřejmé, že závěť byla pořízena ve skutečnosti 29. 1. 2015 a že se zůstavitelka tedy o jedno století spletla, jistě není zcela nelogická. Přitom zde není důvodu, proč by se ustanovení § 574 a § 578 o. z. nemohla vztahovat i na závěť, jako na jednostranné právní jednání. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není seznatelné, že by se soudy logickým úsudkem alespoň pokusily o objasnění zjevné chyby v datu závěti, a pokusily se o výklad, který by zachoval platnost závěti. Z napadeného rozhodnutí není zcela patrné, zda soudy vycházely z názoru, že obsahuje-li datum pořízení závěti zjevnou chybu, že ji již nelze za pomoci výkladových metod či logického úsudku ozřejmit a proto se o zachování platnosti závěti datované dnem „29. 1. 1915“ ani nepokusily (resp. to alespoň z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá), nebo zda měly za to, že z důvodu zjevné chyby ve století v datu uvedeném v závěti vznikly pochybnosti i o ostatních údajích data závěti (o dnu nebo měsíci jejího pořízení, či o tom, zda závěť byla skutečně pořízena v tvrzeném roce 2015 nebo zda se zůstavitelka spletla nejen ve století, ale i v desetiletí či konkrétním roce označeném číslicí 5) a že proto není možné považovat datum pořízení závěti za zřejmé.
Jelikož dovolací soud nemá za to, že by zjevná chyba v dataci pořízení závěti musela vždy bezvýhradně znamenat, že datum jejího pořízení není zřejmé, a odvolací soud nijak neodůvodnil, proč ani za použití výkladových metod či logického úsudku není možné považovat datum pořízení závěti za zřejmé, je napadené rozhodnutí v tomto ohledu (alespoň prozatím) nesprávné.
Dále považuje dovolací soud za potřebné vyjádřit se k otázce rozsahu, v němž si předmětné závěti odporují. Dle dosavadních zjištění zůstavitela zanechala holografní závěť datovanou dnem „29. 1. 1915“, v níž dědicem svého bytu, pozemku a vybavení bytu ustanovila účastníka 2), a holografní závěť datovanou dnem „23. 1.“, v níž dědici svého bytu, pozemku a vybavení bytu ustanovila účastníky 1), 2), 3) a 4), aniž by v této závěti účastníkům nějak stanovila podíly na majetku, o němž v ní pořídila.
Je-li povoláno několik dědiců a podíly nejsou určeny, mají právo na pozůstalost rovným dílem (§ 1500 odst. 1 o. z.). Závěť se zrušuje odvoláním nebo pořízením pozdější závěti (§ 1575 odst. 2 o. z.). Pořízením pozdější závěti se dřívější závěť ruší v rozsahu, v jakém nemůže vedle pozdější závěti obstát (§ 1576 o. z.).
Jestliže v obou závětech zůstavitelka pořídila o totožném majetku (byt, pozemek a příslušenství bytu) a tento majetek měl podle závěti datované dnem „29. 1. 1915“ připadnout celý pouze účastníkovi 2), zatímco podle závěti datované dnem „23. 1.“, měl tento majetek připadnout rovněž účastníkovi 2) a vedle toho také účastníkům 1), 3) a 4), je z uvedeného nepochybně patrné, že ať už bylo pořadí závětí jakékoliv, poslední vůlí zůstavitelky jistě bylo, aby přinejmenším podíl na majetku, o kterém ve svých závětech pořídila, připadl účastníkovi 2/ (srov. již citované ustanovení § 1576 o. z.), přičemž ani výše tohoto podílu, který by účastníkovi 2) připadl na základě závěti datované dnem „23. 1.“, není nikterak obtížně dovoditelná (srov. § 1500 odst. 1 o. z.).
Jestliže ustanovení § 1494 odst. 1 věta druhá o. z. stanovuje, že není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná
– s ohledem na výše uvedené si však tyto závěti alespoň co do části neodporují, když v řízení kromě časové posloupnosti závětí zároveň nevyvstal další důvod, pro nějž by bylo zapotřebí zjistit data pořízení závětí pro posouzení jejich platností. V takovém případě není opodstatněný důvod, aby nezůstala v platnosti alespoň ta část závětí, které si neodporují a mohou obstát samostatně (co do výše spoluvlastnického podílu, který měl účastníkovi
2/ při porovnání obou závětí jistě připadnout), i kdyby byly závěti ve zbylém rozsahu neplatné. Uvedené je akcentováno skutečností, že poslední vůle zůstavitelky, ač není jisté, která ze dvou závětí ji skutečně představuje, zjevně směřovala k tomu, aby majetek, o kterém ve svých závětech pořídila, nepřipadl státu, přičemž závěr o neplatnosti obou závětí v celém rozsahu by vedl dle dosavadního stavu právě k takovému výsledku řízení, kterému zůstavitelka chtěla zjevně předejít.
Napadené rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že jsou obě závěti neplatné v celém rozsahu a ukončena účast v řízení i účastníkovi 2), by bylo nesprávné i z výše uvedeného důvodu, pročež by neobstálo, ani kdyby tu již nebylo jiného důvodu pro zrušení tohoto rozhodnutí.
