Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 15/2014, ze dne 18. 6. 2015:
Podle ustanovení § 1 zákona č. 97/1963 Sb. je účelem tohoto zákona stanovit, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, upravit právní postavení cizinců, jakož i stanovit postup československých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich a tím napomáhat mezinárodní spolupráci. Stanovení toho, kterým právním řádem se řídí vztahy s mezinárodním prvkem, jakož i toho, jaké je právní postavení cizinců v České republice, upravují ustanovení § 3 až 36 zákona č. 97/1963 Sb.
V dědických věcech je mezinárodní (zahraniční nebo cizí) prvek dán tehdy, jestliže se dědictví zcela nebo alespoň zčásti nachází v cizině, jestliže zůstavitel pořídí pro případ své smrti na území cizího státu, jestliže zůstavitel byl cizincem nebo jestliže český soud má užít cizí hmotné právo z jiných důvodů. V řízení o dědictví je mezinárodní prvek dán nejčastěji tehdy, vede-li se toto řízení o soukromoprávním vztahu, který sám obsahuje mezinárodní prvek, ale také tehdy, jestliže účastníkem řízení je cizinec, nebo je třeba určitý procesní úkon provést v cizině (např. doručit písemnost do ciziny nebo provést důkaz výslechem svědka v cizině) anebo se žádá uznání nebo výkon cizího rozhodnutí (srov. k tomu např. Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, 7. opravené a doplněné vydání, Doplněk a Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Brno – Plzeň 2009, str. 21; Másilko, V., Steiner, V.: Mezinárodní právo soukromé v praxi, Orbis – Praha 1976, str. 188).
Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. se způsobilost zřídit nebo zrušit závěť, jakož i účinky vad vůle a jejího projevu, řídí právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době projevu vůle. Totéž právo je rozhodné i pro určení, které další druhy pořízení pro případ smrti jsou přípustné. Podle § 18 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb. se forma závěti řídí právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době, kdy závěť učinil; stačí však, vyhoví-li právu státu, na jehož území byla závěť učiněna. Totéž platí o formě zrušení závěti.
Ustanovení § 18 zákona č. 97/1963 Sb. obsahuje zvláštní kolizní normy pro některé otázky dědění ze závěti (forma závěti je vyjmuta z působnosti obecné kolizní normy upravující formu právních úkonů, srov. § 4 zákona č. 97/1963 Sb.). Způsobilost zřídit nebo zrušit závěť se řídí právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době projevu vůle. Tímto právem se řídí také účinky vad vůle a jejího projevu při zřizování a zrušení závěti. Určující pro výběr rozhodného práva je státní příslušnost zůstavitele v době, kdy posuzovaný projev vůle učinil (hraniční určovatel lex patriae). Dojde-li po projevu vůle ke změně státní příslušnosti zůstavitele, nemá to vliv na otázku platnosti závěti nebo zrušení závěti, pokud se týče otázek vad vůle a jejího projevu a způsobilosti zůstavitele k těmto právním úkonům. Závěť se dodatečně nestane neplatnou a její vady se nemohou zhojit. Právo určené podle státní příslušnosti zůstavitele v době úmrtí se však jinak uplatní pro ostatní otázky dědění ze závěti (např. v otázce povinných podílů neopomenutelných dědiců), tzn. pro účinky závěti. Právo státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době projevu vůle, je rozhodné i pro určení, které další druhy pořízení pro případ smrti jsou přípustné (srov. k tomu Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, 7. opravené a doplněné vydání, Doplněk a Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Brno – Plzeň 2009, str. 344).
Forma závěti se řídí v prvé řadě právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době, kdy závěť učinil. K této základní kolizní normě se připojuje kolizní norma subsidiární, podle níž stačí, vyhoví-li forma závěti právu státu, na jehož území byla závěť učiněna (hraniční určovatel lex loci actus). Stejná kolizní kritéria platí i pro formu zrušení závěti. Podpůrná kolizní norma je stanovena v zájmu respektování vůle zůstavitele, který se v cizině dostane do situace, v níž pokládá za potřebné nebo nezbytné (např. z důvodu náhlého ohrožení jeho života) pořídit o svém majetku pro případ své smrti nebo svoji dosavadní závěť zrušit či změnit, neboť lze očekávat, že v takovém případě bude zůstavitel odkázán na pomoc místních obyvatel nebo státních orgánů, které postupují podle právních předpisů státu, na jehož území se zůstavitel nachází (srov. Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, 2. přepracované a doplněné vydání, Panorama, Praha, 1980, str. 286).
Právní teorie již dříve dovodila, že kolizní normy nelze aplikovat v případě obcházení zákona, za nějž je v mezinárodním právu soukromém považováno takové jednání, kterým jednající záměrně uměle vytvoří nebo předstírá skutečnost, která má význam pro použití kolizní normy, aby bylo určeno jiné rozhodné právo než to, kterého by se normálně použilo (v úmyslu vyloučit použití tohoto pro jednajícího nežádoucího práva). Obcházení zákona přitom může spočívat jednak v umělém vytvoření nebo předstírání (simulování) skutečnosti, které se v kolizní normě používá jako hraničního určovatele nebo která povede k zařazení do rozsahu jiné kolizní normy a k vyhnutí se pro jednajícího nepříznivému rozhodnému právu. Jednání, jímž se obchází zákonné ustanovení mezinárodního práva soukromého, je třeba postihnout přiměřeným použitím ustanovení § 39 obč. zák. o důsledcích obcházení zákona. Z přiměřeného použití tohoto ustanovení je nutno dovodit, že ke skutečnosti záměrně vytvořené nebo simulované se nepřihlédne a postupuje se při určení rozhodného práva tak, jako by neexistovala (srov. k tomu Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, 7. opravené a doplněné vydání, Doplněk a Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Brno – Plzeň 2009, str. 174-177). Tak tomu bude také v situaci, kdy zůstavitel v čistě vnitrostátní věci (bez skutečné vazby na území cizího státu) uvede nepravdivě jako místo pořízení jiný stát (předstírá, že závěť učinil v jiném státě), nebo do něj skutečně zajede, aby zde závěť pořídil, ale jen proto, aby vytvořil mezinárodní prvek a tím založil působnost zákona č. 97/1963 Sb. a umožnil aplikaci subsidiární kolizní normy § 18 odst. 2 první věty části za středníkem zák. č. 97/1963 Sb. Při zjišťování existence mezinárodního prvku v určité věci je třeba posoudit, zda okolnosti konkrétního případu nenasvědčují tomu, že by docházelo k obcházení kogentních ustanovení vnitrostátních zákonů, např. ohledně povinné formy právního úkonu (závěti). Nelze totiž připustit, aby adresáti právní normy výše popsaným způsobem zneužívali hraničních určovatelů kolizních norem s cílem vyhnout se pro ně nepříznivému rozhodnému právu a tím obcházeli kogentní právní normy státu, jehož jsou státními příslušníky (např. ustanovení § 476 obč. zák. o povinné písemné formě závěti).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že pro aplikaci cizího práva ve smyslu § 18 odst. 2 první věty části za středníkem zákona č. 97/1963 Sb. je nezbytné nejprve zjistit, zda zůstavitel měl relevantní vztah k cizímu státu, na jehož území učinil závěť v odlišné formě, než kterou umožňuje právo státu, jehož byl zůstavitel státním příslušníkem v době pořízení závěti (např. pravidelně po určitou dobu v roce zde bydlel, pracoval nebo z jiných důvodů pobýval), případně zda měl k pořízení takové závěti na území cizího státu nějaký jiný opodstatněný důvod (např. nacházel se nebo se cítil v bezprostředním ohrožení života a nemohl pořídit závětí v písemné formě), či zda tak zůstavitel učinil, aniž by měl jakýkoliv objektivní důvod pro pořízení závěti v jiné formě, než kterou umožňuje právo státu určené podle hraničního určovatele lex patrie (zejména během krátkodobého pobytu na území cizího státu).
Podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ, jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.
Podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ, závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Z ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto – jak vyplývá z jeho znění – pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 175b věty první OSŘ tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Soudy v projednávané věci dovodily, že jsou splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ, aniž by v řízení o dědictví bylo zjištěno, zda se zůstavitel (státní příslušník České republiky) zdržoval (dlouhodobě pobýval) na území Rakouska s úmyslem zdržovat se zde delší dobu, případně, zda měl jiný objektivní důvod pro pořízení závěti v ústní formě na území Rakouska. Takové skutečnosti relevantní pro posouzení možnosti zůstavitele platně pořídit ústní závětí podle cizího práva zatím nebyly v řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem zjištěny, když dovolatelkou nebyly v řízení o dědictví jednoznačně tvrzeny a z obsahu spisu nevyplývají. Mgr. V. K. v dovolání sice uvedla, že se zůstavitelem „trávili vždy část roku ve Vídni, kde měli společně pronajatý byt“, současně však dodala, že závěť byla pořízena „při návštěvě Vídně v prosinci 2004“. Svědkyně ústní závěti M. K. přitom k této otázce vypověděla, že závěť byla pořízena „v bytě, který ve Vídni užívala M., dcera V. K.“, a že „nic nenasvědčovalo“ tomu, že by se zůstavitel v době pořízení ústní závěti mohl domnívat, že již nestihne pořídit písemnou závěť (čl. 294-295).
Za takové situace je závěr o existenci sporu o dědické právo Mgr. V. K. z předmětné ústní závěti předčasný, a postup podle § 175k odst. 2 OSŘ není (prozatím) namístě. Není totiž postaveno najisto, zda jsou splněny základní předpoklady pro aplikaci subsidiární kolizní normy podle § 18 odst. 2 věty první části za středníkem zákona č. 97/1963 Sb., ve smyslu shora uvedeném, tj. zda v souzené věci je dán specifický (bližší) vztah zůstavitele k cizímu státu (Rakousku), na jehož území měl zůstavitel ústní závětí pro případ své smrti pořídit, případně zda v době pořízení závěti existoval jiný objektivní důvod pro pořízení pro případ smrti v ústní formě, a zda vůbec lze v daném případě připustit možnost zůstavitele (příslušníka České republiky) platně pořídit na území Rakouska závětí učiněné v ústní formě. Teprve v případě, že by tato skutečnost byla v řízení prokázána a pořízení ústní závěti zůstavitelem na území Rakouska bylo v daném případě opodstatněné, bude třeba zabývat se okolnostmi, za nichž mělo k příslušnému právnímu jednání zůstavitele a svědků ústní závěti dojít. Bude-li i nadále mezi účastníky dědického řízení spor o to, zda k ústnímu pořízení pro případ smrti došlo tak, jak je Mgr. V. K. tvrzeno, a zda ústní závěť zůstavitele je platným pořízením pro případ smrti podle rakouského práva, a nezdaří-li se spor vyřešit dohodou, bude třeba postupovat podle § 175k odst. 2 OSŘ, neboť mezi účastníky budou sporné skutkové okolnosti, na nichž závisí rozhodnutí o dědickém právu.
Odvolací soud dále řešil otázku, jak má být formulován výrok usnesení, jímž se odkazuje účastník dědického řízení k podání žaloby na určení, že je dědicem z ústní závěti. Dospěl k závěru, že „je nutno prokazovat nejen existenci závěti, ale také její obsah (žalovat na určení, jaký majetek, resp. jakou jeho část má podle sporné závěti poz. manželka nabýt)“, a že je nutno změnit petit žaloby „tak, aby se žaloba týkala i tohoto obsahu závěti“. S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že usnesení vydané soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ musí ve výroku vždy obsahovat (mimo jiné) údaj o tom, jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má, s ohledem na povahu sporu o dědické právo, žalobou domáhat, jako například určení, že „žalobce je dědicem zůstavitele“, nebo že „žalovaný není zůstavitelovým dědicem“, popřípadě, je-li dědické právo ze zákona nepochybné a sporné je dědění ze závěti, že „žalobce je dědicem zůstavitele ze závěti“ nebo že „žalovaný není dědicem zůstavitele ze závěti“. Mezi účastníky sporné skutečnosti nebo vyřešení právních otázek, které je pro takové určení významné (rozhodující), představují jen posouzení předběžných otázek, které se nemůže projevit ve výroku soudního rozhodnutí, ale pouze v jeho odůvodnění; na rozdíl od dřívější právní úpravy, obsažené v ustanovení § 18 zákona č. 95/1963 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), nyní platné ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ neumožňuje, aby bylo způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, jen pouhé určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, i kdyby byla významná pro posouzení dědického práva (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.5.2012, sp. zn. 21 Cdo 4729/2010).
Z výše uvedeného vyplývá, že výrok usnesení vydaného podle § 175k odst. 2 OSŘ musí obsahovat určení dědického práva, tj. určení, který z účastníků dědického řízení je či není zůstavitelovým dědicem, přičemž zodpovězení otázky, jaký je obsah konkrétní závěti (tj. rozsah majetku, o kterém zůstavitel předmětnou závětí pořídil a jak jej rozdělil mezi závětní dědice), o niž některý z účastníků opírá své dědické právo nebo jejíž pravost či platnost účastník odkázaný k podání žaloby popírá, je (pouze) předběžnou otázkou pro posouzení existence (neexistence) dědického práva, bez níž nelze o předmětu sporného řízení vůbec rozhodnout. Prokázání obsahu konkrétní závěti (případně jiného pořízení pro případ smrti), tj. také rozsahu majetku, o němž zůstavitel závětí pořídil, a způsobu, jak jej mezi závětní dědice rozdělil, je totiž předpokladem pro vyhovění žalobě o určení dědického práva jako takové.
Odvolací soud – jak vyplývá z obsahu spisu – rozhodl napadeným usnesením o odvolání Mgr. V. K. proti usnesení soudu prvního stupně bez nařízení jednání, ačkoliv předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí ve věci samé, o odvolání nebylo rozhodnuto některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 214 odst. 2 písm. a), b) nebo d) o.s.ř. a účastníci se podle obsahu spisu práva účasti na projednání věci nevzdali a ani s rozhodnutím věci bez nařízení jednání před odvolacím soudem nevyslovili souhlas. Odvolací soud tímto nesprávným postupem odňal účastníkům možnost jednat před soudem (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 1997). Dovolací soud ke zjištěné zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
