Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 135/2019, ze dne 21. 3. 2019:
Za tohoto skutkového stavu bylo v projednávané věci pro rozhodnutí soudů významné (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) vyřešení právní otázky, do jaké míry je soud v dědickém řízení při autoritativním vypořádání majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky (ve smyslu ust. § 175l odst. 1 o.s.ř., ve znění do 31.12.2013) za situace, kdy se pozůstalá manželka a dědicové nedohodli o vypořádání jinak, zavázán tím, že zůstavitel (závětí) projevil vůli, jíž odkázal svůj ideální podíl na tomto majetku jednomu z dědiců (pozůstalému synovi). Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání D. H. proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění, soud (soudní komisař) rozhodne o obvyklé ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi (§ 175l odst. 1 věta první o.s.ř.). Závisí-li rozhodnutí na skutečnosti, která zůstala mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná, postupuje podle § 175k odst. 3 o.s.ř. (§ 175l odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Jestliže manželství zaniklo smrtí zůstavitele nebo jeho prohlášením za mrtvého, postupuje soud (soudní komisař) při vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela podle ustanovení § 175l o.s.ř. Měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění nebo, vyhradili-li manželé (buď po uzavření nebo již v době před uzavřením manželství) vznik společného jmění zcela nebo zčásti ke dni zániku manželství, zjišťuje soud (soudní komisař) jeho rozsah a obvyklou cenu v době zániku společného jmění (tedy v době smrti zůstavitele) a provádí vypořádání tohoto majetku podle zásad uvedených v občanském zákoníku (srov. § 149 odst. 2 až 4 obč. zák.) [nebo v jiných zákonech (např. zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013)].
Při určení toho, co z majetku, který měl zůstavitel s pozůstalým manželem ve společném jmění, patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi, soud (soudní komisař) vychází z ustanovení § 149 odst. 2 a 3 obč. zák.
Smyslem vypořádání je určit, které z věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot náležejících do společného jmění, popřípadě jaká jejich část (podíl), tvoří předmět dědictví a které z nich, popřípadě jaká jejich část (podíl), připadají pozůstalému manželovi; případný rozdíl je třeba vyrovnat tzv. náhradovou pohledávkou, která se zařadí do soupisu aktiv nebo pasiv dědictví. Při tomto určení je třeba dát přednost, ukazuje-li se to dobře možné, rozdělení jednotlivých věcí, práv a jiných majetkových hodnot mezi dědictví a pozůstalého manžela před přikazováním podle ideálních podílů na těchto věcech nebo jiných majetkových hodnotách. Cílem je zabránit nežádoucímu podílovému spoluvlastnictví mezi dědici a pozůstalým manželem a případným sporům, které by z takového vypořádání mohly v budoucnu vzniknout.
Ustanovení § 175l odst. 1 o.s.ř. (ani žádné jiné ustanovení) nestanoví oprávnění (či povinnost) soudu vypořádat (ex offo) společně s vypořádáním majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalého manžela v dědickém řízení také společné závazky zůstavitele a pozůstalého manžela (zákon nehovoří o vypořádání společného jmění, ale pouze o vypořádání majetku ve společném jmění). Pro autoritativní vypořádávání společných závazků zůstavitele a pozůstalého manžela není tedy zákonné opodstatnění. Jak bylo uvedeno výše, ustanovení § 175l odst. 1 o.s.ř. počítá s tím, že v rámci dědického řízení soud (soudní komisař) autoritativně vypořádává jen majetek bývalých manželů náležející do jejich společného jmění, nikoliv také společné závazky bývalých manželů. Pouze v případě, že se účastníci pozůstalostního řízení ve fázi, kdy soud (soudní komisař) rozhoduje o vypořádání majetku ve společném jmění (tj. dědicové a pozůstalý manžel), dohodnou na vypořádání společných dluhů (což také předpokládá, že se shodnou na pravosti a výši jednotlivých závazků), pak je možné, aby soud (soudní komisař) učinil tuto dohodu součástí usnesení vydaného podle § 175l odst. 1 o.s.ř. (k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2015, sp. zn. 21 Cdo 1107/2014).
Dovolací soud již dříve dospěl k závěrům, na nichž nadále není důvodu cokoliv měnit a podle nichž je podstatou rozhodnutí o vypořádání určení, komu k jednotlivým věcem patřícím do masy bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) vlastnictví k věci zůstane a kdo je ztrácí (výjimečně může vzniknout podílové spoluvlastnictví) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.5.2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000]. Odkázal přitom na soudní praxi, z níž vyplývá, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů (společné jmění manželů), do něhož náleží také rodinný domek, může být vypořádáno i tím způsobem, že soud přikáže rodinný domek do podílového spoluvlastnictví, že však jde o rozhodnutí výjimečné, dané okolnostmi konkrétního případu (v daném případě mj. se zřetelem na vyjádření účastníků) [srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.8.1969, sp. zn. 4 Co 313/69, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76, ročník 1970].
Dovolací soud je toho názoru, že v projednávaném případě předpoklady pro takové výjimečné rozhodnutí nastaly.
Dovolací soud předesílá, že se zabýval tím, že zůstavitel závětí ze dne 27.6.1994, sepsanou notářským zápisem, pořídil (mimo jiné) o majetku, který měl ve společném jmění s manželkou. Z povahy jejich majetkového společenství totiž vyplývalo, že každý z nich byl považován za vlastníka celé věci, neboť jejich účast na vlastnictví společné věci nebyla vymezena nějakým podílem, nýbrž rovnými právy druhého manžela. Rozhodovací praxí soudů je však dovozováno, že okolnost, že zůstavitel bez souhlasu své manželky pořizoval o takovém majetku, nezpůsobuje neplatnost závěti (k tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.1.1985, sp. zn. 11 Co 454/84, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 1986). To platí tím spíše v posuzovaném případě, kdy zůstavitel pořizoval již o té části majetku ve společném jmění s pozůstalou manželkou (jeho „ideální polovině“), která měla připadnout do dědictví po něm po vypořádání tohoto majetku.
Pokud pak zůstavitel v závěti určil „pravidla“ pro vypořádání majetku ve společném jmění s pozůstalou manželkou tak, že svůj ideální podíl (1/2) na tomto majetku odkazuje jednomu z dědiců (pozůstalému synovi Z. H.), není důvod (jsou-li tato pravidla souladná se zásadami uvedenými v občanském zákoníku), aby z nich soud nevycházel při autoritativním vypořádání majetku. Judikaturou dovozovaná přednost rozdělení majetku mezi pozůstalou manželku a dědice před přikázáním majetku do jejich podílového spoluvlastnictví je (logicky) aplikovatelná až tehdy, pokud nedošlo k dohodě pozůstalé manželky a dědiců o vypořádání majetku jinak a pokud soud nemá jiné se zákonem korespondující „vodítko“ pro určení, které z věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot náležejících do společného jmění, popřípadě jaká jejich část (podíl), tvoří předmět dědictví a které z nich, popřípadě jaká jejich část (podíl), připadají pozůstalé manželce; až tehdy také soud případně může přistoupit ke zohlednění okolností konkrétního případu (zejména dobrých nebo naopak špatných vztahů mezi účastníky řízení), aby jimi odůvodnil způsob vypořádání majetku.
