Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4333/2017, ze dne 11. 7. 2018:
Pro rozhodnutí soudů o tom, zda je žalobce závětním dědicem zůstavitele, bylo významné posouzení, zda žalobcem tvrzená existence závěti zůstavitele pořízená v jeho prospěch dne 13.7.2016 ústně před svědky splňuje předpoklady závěti podle ustanovení 1542 o.z. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla od účinnosti o.z. (1.1.2014) dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 os.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Kdo je pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení života, má právo pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky. Totéž právo má i ten, kdo se nachází v místě, kde je běžný společenský styk ochromen následkem mimořádné události a nelze po něm rozumně požadovat, aby pořídil v jiné formě (§ 1542 odst. 1 o.z.).
Ustanovení § 1542 je v občanském zákoníku zařazeno v závěrečné části pododdílu 2 (forma závěti) nadepsané „Úlevy při pořizování závěti“. Již z tohoto nadpisu je zřejmé, že se jedná o zvláštní formu závěti oproti závětem upraveným v ustanovení § 1532 až § 1541 o.z. (tj. písemná závěť napsaná vlastní rukou zůstavitele, písemná závěť napsaná osobou odlišnou od zůstavitele ale zůstavitelem podepsaná za přítomnosti svědků, popř. svědky potvrzená, že před nimi zůstavitele svoji poslední vůli projevil, a závěť pořízená veřejnou listinou). O tom, že jde o zvláštní formu závěti, umožněnou jen ve výjimečných případech, kdy zůstavitel nemá možnost pořídit závěť některou z běžných forem, svědčí i důvodová zpráva k občanskému zákoníku k této nové formě závěti (občanský zákoník účinný do 31.12.2013 ústní závěť neznal): „Nelze však vyloučit mimořádné situace, kdy se události z vnějších příčin vyvinou nečekaným způsobem a kdy člověk, ač má třeba i osud svého majetku po své smrti důkladně promyšlen, nemůže pořídit s obřadnostmi, které zákon vyžaduje pro běžné situace“.
Samotné ustanovení § 1542 o.z. neobsahuje taxativní ani příkladný výčet události (situací), které jsou událostmi nenadálými, posouzení „nenadálosti“ tak závisí na zjištěných okolnostech v každé konkrétní věci. Je však zcela logické (vyplývající z obsahu pojmu „nenadálost“), že základním kriteriem pro toto posouzení musí být zodpovězení otázky, zda událost, v jejímž důsledku se zůstavitel dostal do patrného a bezprostředního ohrožení života, byla událostí v daném čase a místě neočekávanou a jen stěží předvídatelnou. Podle okolností konkrétného případu je třeba posoudit i souvislost mezi případně nastalou nenadálou událostí a „patrným a bezprostředním ohrožením života“ zůstavitele.
Z hlediska skutkového bylo v projednávané věci zjištěno, že dne 13.7.2015 se v domě zůstavitele sešli žalobce, jeho manželka J. S., její otec V. B. a F. P., za účelem projednání opravy štítu domu zůstavitele, po prohlídce štítu se uvnitř domu všichni setkali se zůstavitelem, který po sdělení, kolik bude oprava stát, řekl, že je mu to jedno, že to stejně všechno bude žalobce, resp. že mu všechno dává. Bylo také zjištěno, že zůstavitel již v minulosti opakovaně říkal, že všechno dá žalobci. Podle zprávy ošetřující lékařky z P. n. L., zaregistrovala zůstavitele do své ordinace dne 14.4.2014 z důvodu zhoršení jeho zdravotního stavu a neschopnosti nadále navštěvovat ordinaci původního praktického lékaře v S. Ú. II., zůstavitel trpěl chronickými víceorgánovými nemocemi, které svým charakterem splňovaly předpoklad, že nedojde k jejich vyléčení, v terminálním stadiu se jedná o život ohrožující choroby, a v červenci 2014 (konkrétně 15.7.) došlo k náhlému psychickému i fyzickému zhoršení zdravotního stavu zůstavitele a tento stav se vzhledem k jeho polymorbiditě nedal předpokládat.
Skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (správnost skutkových zjištění přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.), neumožňuje závěr, že by k dovolatelem tvrzenému pořizování závěti dne 13.7.2014 došlo za situace, kdy se zůstavitel ocitl v patrném a bezprostředním ohrožení života v důsledku nenadálé události. Za takovou událost ve výše uvedeném smyslu nelze považovat náhlé zhoršení zdravotního stavu zůstavitele, byť byl o dva dny později přijat do nemocničního ošetřování a dne 21.7.2014 zemřel. Zjištěný skutkový stav naopak svědčí o tom, že minimálně od dubna 2014, kdy změnil praktického lékaře, si zůstavitel byl vědom vážnosti svého onemocnění (což ostatně ani dovolatel nepopírá), jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval, v posledním období byl závislý na pomoci jiných osob (zejména dovolatele a jeho rodiny). Zhoršení zdravotního stavu, k němuž došlo před převozem do nemocnice dne 15.7.2014, tak nemohlo být neočekávaným, překvapivým. Pokud aktuální zdravotní stav dne 13.7.2014 nebránil zůstaviteli být přítomen projednání opravy štítové zdi jeho domu a měl se vyjadřovat i k ceně za opravu, není na místě úvaha, že by nemohl pořídit závěť bez úlev; nežil totiž v místě, kam by se nemohl během krátké doby dostavit notář nebo advokát za účelem sepsání závěti, a nic nebránilo ani tomu, aby závěť sepsala některá z osob, které se dne 13.7.2014 nacházely v domě zůstavitele, a zůstavitel ji před svědky podepsal, resp. prohlásil, že je to jeho poslední vůle.
Dovodil-li odvolací soud, že k pořízení ústní závěti nebyly v daném případě splněny podmínky ustanovení § 1542 o.z., shledal dovolací soud jeho závěr jako správný.
Za této situace pak bylo nadbytečné zabývat se tím, jaký byl obsah „ústní závěti“, popř. otázkou výběru a způsobilosti dovolatelem označených osob být svědky takového „právního jednání“, stejně jako tím, zda tyto osoby byly současně přítomny tvrzenému projevu vůle zůstavitele. Žádný význam při rozhodování o platnosti ústní závěti zůstavitele nemá ani to, zda dovolatel vedl se zůstavitelem společnou domácnost. Pokud dovolatel namítá, že zejména s ohledem na to, že zde stojí proti sobě dědický nárok ze závěti a „pouze“ odúmrť ve prospěch státu, mělo by se na závěť hledět spíše jako na platnou, než neplatnou, lze uvést, že tato zásada se uplatňuje při posuzování platnosti právních jednání z hlediska jejich obsahu, jde-li o nějakou hraniční situaci, která v zásadě může vést jak k závěru o platnosti právního jednání, tak i jeho neplatnosti. O takový případ však v dané věci nejde, neboť o nedostatku události, která by byla nenadálá a umožňovala tak pořízení závěti s úlevami, nejsou (na základě zjištěného skutkového stavu) žádné pochybnosti. Nesprávně zvolenou formu závěti nelze odstranit či napravit výkladem právního jednání ve smyslu ustanovení § 574 o.z.
