Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 356/2021, ze dne 22. 7. 2021:
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, uveřejněném pod č. 127/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž odkazují soudy obou stupňů i všichni účastníci řízení, formuloval a odůvodnil následující závěry. Podmínky uvedené v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je třeba – vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka – vykládat v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. Ustanovení § 591 písm. d) o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání (opomenutí) dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad ustanovení § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým (opomenutí dlužníka, z nichž měla osoba jemu blízká prospěch), neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami (popřípadě opomenutí, z nichž měla osoba dlužníkovi blízká prospěch) považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo smyslem a účelem ustanovení § 591 písm. d) o. z., a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání (opomenutí) dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění (nabyvateli majetku, který dlužník v důsledku svého opomenutí nenabyl) za „slušné“ a „mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu (popřípadě třetí osobě v důsledku svého opomenutí umožnil nabýt majetek, který by – nebýt tohoto opomenutí dlužníka – náležel dlužníkovi), a že právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno. Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění se jedná, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění [osoba, která měla z právního jednání (opomenutí) dlužníka prospěch] a jakou subjektivní hodnotu pro něj (pro ni) toto plnění s ohledem na jeho (její) majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti [zda toto bezúplatné právní jednání (opomenutí) nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti].
Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění (k osobě, která měla z právního jednání nebo opomenutí dlužníka prospěch), tak i ve vztahu k dlužníkovi. Plnění dlužníka přitom musí být přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku.
Stejně tak plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku, musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí se jednat o takový mravní závazek, který – stejně jako „ohledy slušnosti“ – převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli, a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky.
Zároveň je třeba vzít v úvahu, že sám zůstavitel, který v závěti opomenul některého z nepominutelných dědiců, aniž by byly dány důvody k jeho vydědění, jednal v rozporu se zákonem (s ustanovením § 1643 odst. 2 o. z.), nedostalo-li se nezletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jejich zákonného dědického podílu, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna čtvrtina jejich zákonného dědického podílu. Ze samotné skutečnosti, že zpravidla lze respektování přání vyjádřeného v závěti zůstavitele, aby nepominutelný dědic neuplatnil právo na povinný díl z pozůstalosti, považovat za projev úcty a respektu tohoto dědice k zůstaviteli a k jeho poslední vůli, proto nelze bez dalšího (bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu) dovodit, že se ze strany dlužníka, jenž je nepominutelným dědicem, jedná o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z., a že se proto věřitel nemůže dovolat neúčinnosti tohoto právního jednání (opomenutí) dlužníka.
Odvolací soud učinil v projednávané věci skutkové zjištění, že je zřejmé, že důvodem opominutí dlužníka v závěti zůstavitelky byla jeho zadluženost, a že zůstavitelka s žalovaným 1) za dlužníka hradily náklady spojené s bydlením v jejich společné domácnosti (v domě zůstavitelky). Jelikož ustanovení § 591 písm. d) o. z., které umožňuje neposoudit zkracující právní jednání jako neúčinné z důvodu vyhovění mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti představuje výjimku z obecného pravidla, že se neúčinnosti bezúplatných zkracujících právních jednání dovolat lze, je ji jako takovou nutné vykládat restriktivně, aby nedocházelo k absolutnímu nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní. Důvod mravního závazku či ohledů slušnosti shledal odvolací soud v tom, že zůstavitelka vyjádřila v závěti přání, aby dlužník neuplatnil právo na povinný díl z pozůstalosti, a že dlužník nemusel přispívat na náklady jejich společné domácnosti. V těchto skutečnostech nelze shledat, že by mravní závazek či ohledy slušnosti byly naplněny i ve vztahu k nabyvatelům plnění, které jim dlužník svým opominutím umožnil nabýt. Přitom aby bylo ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, musí být právní jednání dlužníka „mravné“ či „slušné“ i ve vztahu k nabyvateli plnění. Skutečnost, že dlužník nemusel hradit náklady společné domácnosti, je obvyklou pomocí blízkému rodinnému příslušníkovi zatíženému dluhy; běžné formy rodinné výpomoci přitom samy nestačí pro závěr, že by na takové skutečnosti založený mravní závazek měl mít přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 867/2018).
Jde-li o samotnou „mravnost“ či „slušnost“ právního jednání (opominutí) ve vztahu k dlužníkovi (ohledně respektu k přání zůstavitelky), je nutno uzavřít, že jestliže zůstavitel v závěti opominul nepominutelného dědice toliko z důvodu jeho zadluženosti a nikoli např. proto, aby na úkor tohoto nepominutelného dědice ocenil zvláštní zásluhy jiného dědice, tedy jestliže zůstavitel opominul zadluženého nepominutelného dědice proto, aby pozůstalost zůstala v dispozici okruhu ostatních dědiců a ani její část, která by jinak jako povinný díl z pozůstalosti připadla dlužníkovi, nemohla být použita na úhradu dluhů nepominutelného dědice, nebude dlužníkovo vyhovění takovému přání zůstavitele zásadně představovat plnění mravního závazku či vyhovění ohledům slušnosti, které by mohlo převážit nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli. V poměrech projednávané věci tento závěr nadto akcentuje i skutečnost, že dlužník se o zůstavitelku fyzicky staral, což oslabuje „slušnost“ či „mravnost“ vyhovění přání zůstavitele, aby tento nepominutelný dědic neuplatnil právo na povinný díl z pozůstalosti.
Přitom i pokud by se jednalo o mravní závazek, u nějž by bylo možné uvažovat o aplikaci výluky z možnosti dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání podle ustanovení § 591 písm. d) o. z., při poměřování, zda mravní závazek převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli, by také bylo nezbytné zvážit podstatné skutečnosti na straně věřitele, které pro něj zvyšují význam splnění jeho pohledávky. V projednávané věci je věřitelem invalidní důchodce, který byl z důvodu svých majetkových poměrů osvobozen od placení soudních poplatků, přičemž z odůvodnění rozsudku, na jehož základě byla nařízena exekuce proti dlužníkovi, se podává, že dlužníkův dluh vůči žalobci vznikl prodejem kradeného automobilu (ač z něj rovněž vyplývá, že dlužník nevěděl, že prodává kradený automobil). Těmito skutečnostmi se odvolací soud ve své hodnotící úvaze vůbec nezabýval.
Kromě výše uvedeného se měl odvolací soud zabývat také tím, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku. Odvolací soud zaměřil svoji pozornost na to, kolik ze svého dluhu již dlužník splatil, věřitel má však právo na úhradu veškerého plnění, které mu bylo přisouzeno. Bylo proto namístě hodnotit, jaký dopad mělo dlužníkovo opominutí uplatnit právo na povinný díl z pozůstalosti na jeho majetkové poměry, a to i s ohledem na to, zda opominutím nebyla v podstatné míře negativně ovlivněna šance na úhradu zbylé části dluhu. Dlužníkova majetková situace přitom byla soudem prvního stupně hodnocena jako „tristní“ i s ohledem na řadu dalších proti němu zahájených exekučních řízení, a dlužník v průběhu soudního řízení zemřel.
I kdyby zde nebylo výše vyložených důvodů, z nichž vyplývá nesprávnost rozsudku odvolacího soudu, i samotné hodnocení toho, jaký význam mělo splnění části dluhu v tomto konkrétním případě, neshledává dovolací soud úplným. Odvolací soud považoval za významné, že od dlužníka bylo pro žalobce vymoženo cca 734 989 Kč, čímž byla splacena původní jistina dluhu 450 000 Kč a na úrocích z prodlení uhrazeno cca 285 000 Kč (nikoli 335 000 Kč jak na jednom místě odůvodnění rozsudku uvedl odvolací soud). Odvolací soud však nevzal v potaz, jak dlouhou dobu vymáhání trvalo, dluh přitom vznikl jednáním dlužníka v roce 1994, kdy tato pohledávka byla žalobci přisouzena po 7 letém řízení soudním rozhodnutím, které nabylo právní moci v roce 2002. Celková doba exekučního vymáhání pohledávky (od roku 2004 do úmrtí dlužníka v roce 2019), během níž dlužník splatil žalobci dohromady částku 734 989 Kč, dosáhla téměř 15 let, kdy soudem přiznané úroky z prodlení měly žalobci kompenzovat též dobu probíhajícího soudního řízení, tedy dalších zhruba 7 let, po které musel žalobce čekat na úhradu části své pohledávky, když zbylá část (část úroků z prodlení) zůstává neuhrazena. Závěr odvolacího soudu, že jedním ze stěžejních důvodů, proč nemůže převážit právo věřitele na úhradu jeho pohledávky (zbývající úroky z prodlení) nad mravním závazkem dlužníka, je uhrazení jistiny a necelé třetiny vymáhaných úroků z prodlení (když na úrocích z prodlení bylo vymáháno cca 928 332 Kč), nelze v kontextu vyložených okolností hodnotit jinak než jako zjevně nepřiměřený.