Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3400/2007, ze dne 18. 12. 2008:
V posuzovaném případě nebylo pochyb ani sporu o tom, co bylo předmětem závěti zůstavitelky ze dne 16.8.1990 v době, kdy byla tato závěť pořízena. Postup podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku, jehož smyslem je vykládat právní úkon ke dni, kdy byl učiněn, proto není na místě. Pro závěr o tom, komu podle sporné závěti svědčí dědický titul k „dvoupokojovému bytu v B.“, je rozhodné, zda shora popsaná změna právního vztahu zůstavitelky k tomuto bytu, k níž došlo po pořízení závěti, znamenala též změnu v tom, co reálně mělo být předmětem dědění (srov. též. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp.zn. 5 Co 15/74, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 33, ročník 1976).
V daném případě je zjevné, že historicky podmíněná a právně neobvyklá (srov. zákon č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů) změna právního vztahu zůstavitelky k předmětnému bytu neměla (nemohla mít) žádný vliv na to, že v den pořízení zkoumané závěti i v den smrti zůstavitelky byl předmětem zůstavitelčina pořízení pro případ smrti primárně „dvoupokojový byt v B.“. Závěr odvolacího soudu, že dědičkou uvedeného bytu je podle závěti zůstavitelky ze dne 16.8.1990 V. S., je proto správný.
