Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1847/2020, ze dne 29. 10. 2020:
Jak je zřejmé z citace ustanovení § 477 odst. 1 věty první obč. zák., k obligatorním náležitostem závěti patří ustanovení dědiců, kterým majetek zůstavitele připadne.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu (rozhodného pro posouzení projednávané věci) zjištěno, že M. F. (dále jen „zůstavitel“) zemřel dne 12. 10. 2013 jako bezdětný vdovec a zanechal holografní závěť, nazvanou „Poslední slova“ a pořízenou dne 11. 10. 2013 v přítomnosti dvou svědkyň L. M. a M. C., které závěť podepsaly. Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že pořízením holografní závěti zůstavitel směřoval k naplnění svého celoživotního úsilí věnovaného charitativní činnosti a že za závětní dědice měli být povoláni M. B., K. D. a M. K.. Vzhledem k tomu, že zástupce státu [účastnice 4)] prohlášením do protokolu o jednání před soudním komisařem dne 27. 2. 2014 neuznal závěť za „pravou a platnou“, přičemž poukázal na její neurčitost a nesrozumitelnost, soudy v dědickém řízení dovodily, že rozhodnutí o dědickém právu po zůstaviteli závisí na právním posouzení věci (otázce výkladu určitosti a srozumitelnosti závěti), nikoliv na posouzení otázky skutkové (mezi účastníky nemělo být pochyb o pravosti závěti, tj. o tom, zda zůstavitel tuto závěť napsal a podepsal vlastní rukou); postupovaly proto podle § 175k odst. 1 o. s. ř., ve zněni do 31. 12. 2013, a nešetřily podmínky dědického práva ve sporném řízení ve smyslu § 175k odst. 2 téhož zákona. Z obsahu spisu dále vyplývá, že v průběhu dědického řízení K. D. dne 1. 8. 2015 zemřel a že dne 26. 4. 2018 zemřela i L. K., jedna z jeho právních nástupců. Soud v dědickém řízení po zůstaviteli proto rozhodl, že na jejich místě bude dále jednáno jako s účastníky řízení 2) až 13) s jejich právními nástupci.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí o dědickém právu po zůstaviteli rozhodující posouzení právní otázky, zda holografní závěť pořízenou ve smyslu ustanovení § 476a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), činí neplatnou (bez dalšího) ty okolnosti, že je v podstatné části nečitelná, její obsah je nesrozumitelný a tyto závady nelze odstranit ani jazykovým výkladem. Protože se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání M. K. je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu závěti z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je pořizováno, nebo v označení konkrétních dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 44, ročník 1979; rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015).
Vůle účastníka právního úkonu má právem předpokládané (sledované) účinky jen tehdy, jestliže byla projevena. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření projevu vůle nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost projevu vůle lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.
Výslovný právní úkon (právní úkon vyjádřený slovy) se vykládá – jak vyplývá z § 35 odst. 2 obč. zák. – jednak podle použitého jazykového vyjádření, jednak podle vůle jednajícího (toho, kdo právní úkon učinil). Výklad podle použitého jazykového vyjádření spočívá v rozboru užitých slov a smyslu použitých výrazů. Na vůli jednajícího lze usuzovat z okolností, za nichž ji projevil, včetně chování projevu vůle předcházejícímu, případně též z jeho následného chování, jestliže spolehlivě vypovídá o vůli jednajícího v době projevu. Vůle jednajícího je však prostředkem interpretace projevu vůle, jen jestliže tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Vypovídá-li tedy použité slovní vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být interpretován jinak, i kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto jazykovému vyjádření. Uvedené na druhé straně neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu použitých výrazů; smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v projevu vůle a opomenuto nemůže být ani to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen.
Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník (jiný subjekt) právních vztahů neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není samozřejmě dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1997).
Dovolací soud je toho názoru, že v souzené věci odvolací soud aplikoval a interpretoval ustanovení § 35 odst. 2, § 37 odst. 1 a § 477 odst. 1 obč. zák. v rozporu s uvedenou judikaturou.
