Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 717/2019, ze dne 23. 10. 2019:
V ustálené soudní praxi se částečná neplatnost závěti podle ustanovení § 479 obč. zák. označuje jako „neplatnost relativní“ a v souladu s ustanovením § 40a obč. zák. je respektováno, že této neplatnosti se potomek zůstavitele, který byl závětí opomenut, musí dovolat, jinak se má za to, že závěť je platná, tj. v ní opomenutý potomek zůstavitele nedědí.
Z ustanovení § 40a obč. zák. je zřejmé, že relativní neplatnost je možné uplatnit nejen u závěti (§ 479), ale za splnění vymezených předpokladů i u právních úkonů dalších: § 49a – právní úkon učiněný v omylu, § 140 – převod spoluvlastnického podílu, § 145 odst. 2 – jiná, než obvyklá správa majetku náležejícího do společného jmění manželů, § 589 – sjednání kupní ceny, § 701 odst. 1 – vyřizování jiných, než běžných věcí společnými nájemci, § 775 – sjednání odměny zprostředkovatele, § 852b odst. 2 a 3 – náležitosti cestovní smlouvy. Právě některé z těchto dalších právních úkonů byly předmětem posuzování dovolacího soudu v rozhodnutích, která odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku označil a z nich převzal, že „dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu je hmotněprávní jednostranný úkon adresovaný účastníku, resp. účastníkům právního úkonu“, že „má právní účinky až od okamžiku, kdy dojde účastníkům“, přitom „není rozhodné, jak oprávněný subjekt sám kvalifikuje neplatnost právního úkonu, tj. zda jako absolutní či relativní“, se zdůrazněním, že „rozhodující je, že oprávněný subjekt namítá konkrétní vadu právního úkonu“, a z toho pak dovodil, že se právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu ve tříleté promlčecí době podle ustanovení § 100 a násl. obč. zák. promlčuje.
Odvolací soud však nevzal dostatečně v úvahu, že v projednávané věci jde o specifický právní úkon (závěť), který se odlišuje od ostatních právních úkonů, jejichž neplatnosti se oprávněné subjekty mohly dovolat podle ustanovení § 40a obč. zák. (a o kterých také rozhodovaly soudy v rozhodnutích, na které odkázal odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku), a to zejména tím, že jeho účinky nastávají až smrtí zůstavitele, a že se jeho částečné neplatnosti lze v zásadě dovolat teprve v řízení o dědictví. Tato specifičnost se odrazila také v rozhodování soudů. Jak uvedla žalobkyně v dovolání, Ústavní soud již v usnesení ze dne 21.12.2004, sp. zn. II. ÚS 665/04, shledal za ústavně souladný názor odvolacího soudu, že relativní neplatnost závěti lze uplatnit kdykoliv v průběhu řízení o dědictví. V usnesení ze dne 13.3.2018, sp. zn. IV. ÚS 1404/17, pak Ústavní soud uvedl, že nemá důvod považovat za neústavní, tj. jsoucí v rozporu s dosavadní judikaturou i právní teorií, výklad Nejvyššího soudu České republiky vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 20.2.2017, č.j. 21 Cdo 275/2016-781, o nepromlčitelnosti práva dědice po dobu řízení o dědictví dovolat se neplatnosti vydědění. Přitom v tomto rozsudku Nejvyšší soud po shrnutí smyslu a účelu rozhodování soudu ve sporném řízení zahájeném z odkazu z dědického řízení (tj. posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, přičemž není významné, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení o dědictví, nebo zda některé z nich byly formulovány až v řízení sporném) dovodil, že „mohou-li účastníci řízení po celou dobu řízení o dědictví tvrdit či popírat existenci skutečností rozhodných pro posouzení dědického práva určité osoby (osob), nepodléhá tak po dobu řízení o dědictví jejich právo tyto skutečnosti tvrdit a popírat promlčení“, a že „k promlčení dochází pouze v případě práva oprávněného dědice (tj. toho, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví) na vydání dědictví ve smyslu ustanovení § 485 obč. zák.“. Lze dodat, že z uvedeného jednoznačně vyplývá, že nepromlčitelnost se vztahuje nejen k tvrzení o neplatnosti vydědění, ale i k dovolání se relativní neplatnosti závěti v závěti opomenutým dědicem (který tvrdí nedůvodnost svého vydědění), neboť tato skutečnost má zásadní význam pro posouzení dědického práva (viz výklad Nejvyššího soudu o smyslu a účelu rozhodování soudu ve sporném řízení zahájeném z odkazu z dědického řízení).
Na uvedených závěrech o nepromlčitelnosti práva účastníků dědického řízení tvrdit, uplatňovat (tj. dovolávat se) a popírat skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, nemá dovolací soud důvodu ničeho měnit. Vycházeje z těchto závěrů, za situace, kdy řízení o dědictví po zůstavitelce A. C. není skončeno a žalobkyně se částečné neplatnosti závěti dovolala (přičemž s ohledem na nepromlčitelnost tohoto práva po dobu řízení o dědictví není třeba se dále zabývat tím, zda se tak stalo až výslovným projevem dne 16.2.2007, jak uvedl odvolací soud, či dříve, jak tvrdí žalobkyně), je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu, vycházející z názoru o promlčitelnosti práva závětí opomenutého potomka dovolat se relativní neplatnosti závěti, není správný. Na tom nic nemění to, že ostatní dovolací námitky na místě nejsou, neboť zčásti již byly řešeny dovolacím soudem v rozsudku ze dne 13.3.2018, sp. zn. 21 Cdo 4844/2016 (především žalobkyní tvrzená absolutní neplatnost závěti a listiny o vydědění a její námitky proti provádění dokazování a hodnocení důkazů), ve zbytku na jejich vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisel.
