Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 235/18, ze dne 15. 8. 2018:
Obecné soudy shodně vycházely ze skutkových zjištění, podle nichž zůstavitel v době právního úkonu, jehož se předmětné notářské zápisy týkaly, nebyl v důsledku prodělané nemoci (mozkové mrtvici a ochrnutí pravé poloviny těla) schopen psát. Pouze se naučil levou rukou kostrbatě podepsat, což dle dovolacího soudu (obdobně i soudů nižších stupňů) samo o sobě neznamená, že měl schopnost „psát“, kterýžto pojem je nutno vnímat jako komplexní dovednost. Obecné soudy proto v dané věci hodnotily zůstavitele jako „neschopného psaní“, a tedy ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jako účastníka, který mohl sepsat notářský zápis jen za účasti dvou svědků tohoto úkonu. Jelikož uvedený postup při sepisu závětí zůstavitele formou notářského zápisu (§ 476d odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) dodržen nebyl, byly tyto označeny za neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku), což mělo za následek, že stěžovatelka není dědičkou zůstavitele z předmětných závětí.
