Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 434/2013, ze dne 17. 1. 2014:
Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že dědické právo po V. H. svědčí ze zákona manželce Ing. H. H. a dceři V. H. V průběhu řízení před soudem prvního stupně byla předložena holografní závěť datovaná dne 20.8.2011 obsažená na dvou stranách textu, začínající oslovením „P.,“ které pokračuje slovy na samostatném řádku: „nechoď domů a zavolej policajty.“, poté následuje od ostatního textu oddělená věta: „Promiň, mám Tě moc rád.“, za ní je na dalším řádku věta: „Omlouvám se Vám všem a hlavně mamince.“ a stránka je ukončena větou: „Odpouštím Ti H.!“, která je oddělená mezerou od textu napsaného nad ní a pod ní následuje poslední věta první strany: „P.S. postarej se o chlupáčky a rybičky.“, která je napsaná o něco menším písmem; na druhé straně nahoře pokračuje text větou: „Nevím, jestli to jde, ale odkazuji Ti svůj majetek“, pod ní následuje nečitelný podpis vpravo a pod ním slova „V M. dne 22. srpna 2011“; text je zakončen samostatným odstavcem odděleným od horního textu větší mezerou tohoto znění: „Děkuji Vám, hlavně Tobě, bratrovi a jeho manželce M., jak jste se mi snažili v této těžké době pomáhat.“. Protože Ing. H. H. popřela dědické právo P. H. ze závěti ze dne 20.8.2011, vznikl mezi účastníky spor o dědické právo spočívající ve výkladu listiny ze dne 20.8.2011.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí o dědickém právu P. H. ze závěti dne 20.8.2011 a o dědickém právu zákonných dědiček Ing. H. H. a V. H. nezbytné vyřešení otázky, zda ke dni smrti zůstavitele existovala platná a účinná závěť ve znění obsaženém v listině ze dne 20.8.2011. Mezi účastníky přitom nebylo pochyb o tom, že zůstavitel listinu ze dne 20.8.2011 napsal a podepsal; sporné bylo pouze to, zda slovy „Nevím, jestli to jde, ale odkazuji Ti svůj majetek“ zůstavitel určil za svého dědice P. H. nebo Ing. H. H. Odvolací soud poté, co jazykovým (gramatickým) výkladem obsahu předmětné listiny dovodil, že možné jsou obě varianty, dospěl k závěru, že závěť ze dne 20.8.2011 je neurčitá, a protože ji nelze dále vykládat podle skutečné vůle zůstavitele, neboť jsou pochybnosti o tom, „komu je odkazován majetek“, je ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná. Se závěrem odvolacího soudu, že závěť je neplatná pro neurčitost v označení osoby dědice, dovolací soud souhlasí.
Podle ustanovení § 477 odst. 1 obč. zák. v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
K obligatorním náležitostem závěti patří podle ustanovení § 477 odst. 1 věty první obč. zák. označení dědice, který je závětí k dědění povolán. Osoba dědice musí být v závěti identifikována dostatečně určitě, tj. tak, aby v okamžiku smrti zůstavitele nebyla zaměnitelná s jakoukoli jinou osobou.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu závěti z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 44, roč. 1979, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 49, roč. 1984).
Vůle účastníka právního úkonu má právem předpokládané (sledované) účinky jen tehdy, jestliže byla projevena. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření projevu vůle nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost projevu vůle lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.
Výslovný právní úkon (právní úkon vyjádřený slovy) se vykládá – jak vyplývá z § 35 odst. 2 obč. zák. – jednak podle použitého jazykového vyjádření, jednak podle vůle jednajícího (toho, kdo právní úkon učinil). Výklad podle použitého jazykového vyjádření spočívá v rozboru užitých slov a smyslu použitých výrazů. Na vůli jednajícího lze usuzovat z okolností, za nichž ji projevil, včetně chování projevu vůle předcházejícímu, případně též z jeho následného chování, jestliže spolehlivě vypovídá o vůli jednajícího v době projevu. Vůle jednajícího je však prostředkem interpretace projevu vůle, jen jestliže tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Vypovídá-li tedy použité slovní vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být interpretován jinak, i kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto jazykovému vyjádření. Uvedené na druhé straně neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu použitých výrazů; smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v projevu vůle a opomenuto nemůže být ani to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen.
Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník (jiný subjekt) právních vztahů neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není samozřejmě dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 29, roč. 1997).
Odvolací soud v souzené věci aplikoval a interpretoval ustanovení § 35 odst. 2, § 37 a § 477 odst. 1 obč. zák. – co do závěru o neurčitosti závěti ze dne 20.8.2011 z důvodu nejednoznačného označení osoby dědice – v souladu s judikaturou uvedenou výše. Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že obsah závěti lze za použití jazykového výkladu vyložit dvojím způsobem, buď tak, že zůstavitel chtěl určit za svého dědice P. H., nebo tak, že svojí dědičkou chtěl ustanovit Ing. H. H.
Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud měl závěť vykládat také podle vůle zůstavitele, pak přehlíží, že žádný z účastníků netvrdil existenci okolnosti rozhodné pro zjištění skutečné vůle zůstavitele v okamžiku sepsání závěti (za okolnost svědčící o vůli zůstavitele v okamžiku sepsání závěti nelze považovat tvrzení P. H. o „rozvrácenosti“ vztahu zůstavitele a Ing. H. H. z důvodu probíhajícího rozvodového řízení a vypořádání jejich společného jmění, které časově předchází sepsání závěti, a to zejména proto, že sám zůstavitel v listině ze dne 20.8.2011 uvedl, že své manželce „odpustil“, a nelze proto vyloučit, že ji také z tohoto důvodu chtěl povolat za svého dědice), přičemž rozhodné skutečnosti nevyplývají ani z obsahu spisu, a že – navíc – vzhledem k okolnostem případu (kdy zůstavitel po sepsání listiny obsahující závěť spáchal sebevraždu) není možné skutečnou vůli zůstavitele zjistit ani z jeho následného chování, tj. chování po sepsání listiny. Protože v posuzovaném případě není možné na skutečnou vůli zůstavitele v době učinění projevu vůle (k okamžiku sepsání listiny ze dne 20.8.2011) usuzovat z předcházejícího chování zůstavitele ani z jeho následného chování, a protože žádný z účastníků netvrdil, že by okamžiku projevu vůle zůstavitele byla přítomna třetí osoba (a tato skutečnost nevyplývá ani z obsahu spisu), lze uzavřít, že ani výkladem listiny ze dne 20.8.2011 ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. nelze odstranit pochybnosti o tom, koho chtěl zůstavitel ustanovit svým dědicem.
Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že listinu ze dne 20.8.2011 zůstavitel napsal a podepsal vlastní rukou, lze souhlasit i se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě záviselo rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci, a soudy tak správně postupovaly podle § 175k odst. 1 OSŘ a šetřily podmínky dědického práva přímo v dědickém řízení.
Jelikož v řízení nebylo možné ani výkladem skutečné vůle zůstavitele odstranit pochybnosti o tom, komu chtěl zůstavitel odkázat svůj majetek, tedy koho chtěl ustanovit svým dědicem, zda P. H. či Ing. H. H. Závěr odvolacího soudu, že závěť ze dne 20.8.2011 je – co do určení dědice – neurčitá a podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná, a že s P. H., který odvozoval své dědické právo po zůstaviteli z této závěti, nemůže být v řízení o dědictví dále jednáno, je správný.
