Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4566/2007, ze dne 18. 12. 2008:
Chybějí-li u písemnosti sepisované notářem formou notářského zápisu takové náležitosti, bez nichž by nebylo možné rozeznat formu notářského zápisu, účastníky nebo další osoby zúčastněné na úkonu, nebo takové náležitosti, které jsou nezbytnou náležitostí notářského zápisu, nelze tuto písemnost považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze 30.4.1976, sp.zn. 4 Cz 34/76, uveřejněný ve Sbírce soudních a stanovisek pod č. 61, ročník 1977, od jehož závěrů nemá Nejvyšší soud ČR důvod se odchylovat ani v současnosti).
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při posouzení otázky, zda sporná závěť splňuje náležitosti závěti pořízené formou notářského zápisu, v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení § 476, § 476d obč. zák., § 63 a § 59 odst. 2 not. ř. v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze 30.4.1976, sp.zn. 4 Cz 34/76, uveřejněný ve Sbírce soudních a stanovisek pod č. 61, ročník 1977; rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze 27.1.1983, sp.zn. 4 Cz 82/82, uveřejněný ve Sbírce soudních a stanovisek pod č. 51, ročník 1984). Dospěl-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) – oproti názoru žalobce – k závěru, že formulační neobratnosti posuzovaného notářského zápisu, tj. především užití slov „dostavil se účastník dle vlastního udání způsobilý k právním úkonům“ (srov. § 63 písm. d) not. ř.); skutečnost, že datum v notářském zápisu je uvedeno pouze slovy, nikoli též číslem (srov. § 63 písm. a) a § 59 odst. 2 not. ř.), případně, že zůstavitel podepsal notářský zápis uvedením příjmení „K.“, nikoli „K. K.“ (srov. § 63 písm. h) not. ř.), nelze považovat za znemožňující rozeznat formu notářského zápisu, a proto ani zpochybnit platnost sporné závěti, s odůvodněním shora citovaným, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z uvedeného hlediska, nemůže mít zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).
