Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3205/2020, ze dne 28. 4. 2021:
Při určení dědiců v závěti bývá někdy použito formulací, které mohou vzbuzovat pochybnost o tom, zda je dědic dostatečně určen a zda závěť není z tohoto důvodu neplatná, případně částečně neplatná ve vztahu k osobě tohoto dědice (§ 41 obč. zák.). U právnických osob půjde především o jejich označení nepřesným názvem, případně o označení takové složky či útvaru, který nemá sám právní subjektivitu (např. „kostel sv. Matěje“). I v těchto případech by měla být se zřetelem k okolnostem uvážena v prvé řadě možnost výkladu směřujícího k naplnění poslední vůle zůstavitele (tedy např. přiznání dědického práva nejblíže vyšší složce, která právní subjektivitu má). Při výkladu takové závěti je třeba mít na zřeteli, že pořizovatel závěti je zpravidla laikem, nikoli osobou, která je obeznámena s pojmy jako je např. „právní subjektivita“ (k tomu srov. Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. § 1 – 487. Praha: Linde Praha, a.s., 2002, str. 669).
Odvolací soud v souzené věci aplikoval a interpretoval ustanovení § 35 odst. 2, § 37 odst. 1 a § 477 odst. 1 obč. zák. – co do závěru o tom, že vůlí zůstavitelky vyjádřenou v závěti ze dne 14.2.2011 bylo, aby její majetek připadl žalované jako jediné dědičce v souladu s ustálenou judikaturou. Soudy v řízení postupovaly tak, jak je uvedeno výše, vycházely z řádně provedeného dokazování, zejména výpovědí svědkyň závěti (vyslechnutých v dědickém řízení i v řízení sporném o určení dědického práva) a zástupce žalované (arciděkana Š.), a na jeho základě učinily potřebné zjištění, jaká byla vůle zůstavitelky, když nelze vycházet pouze ze znění listiny, na němž je projev vůle zachycen. Konkrétně, že její vůlí bylo pořídit závěť ve prospěch církve a povolat za dědičku svého majetku žalovanou. K tomu dovolací soud dodává, že za těchto okolností je na žalované, jak se zděděným majetkem naloží (v jakém rozsahu jej použije k charitativní činnosti), neboť v tomto ohledu se jedná spíše o právně nezávazné přání zůstavitelky.
Pokud se pak týká majetku zůstavitelky, o němž bylo závětí ze dne 14.2.2011 pořízeno, dovolací soud je toho názoru, že v souzené věci bylo nepochybnou vůlí zůstavitelky pořídit závětí o celém svém majetku. Nasvědčuje tomu nejen jazykový výklad textu závěti ve vztahu k majetku, o němž je pořizováno, zejména pak opakovaná volba výrazu „veškerý“, ale i výsledek dokazování směřující ke zjištění, jaká byla v tomto ohledu vůle zůstavitelky (k tomu srov. odstavec výše). V neposlední řadě nelze přehlédnout rovněž okolnost, že zůstavitelka jiný hodnotný majetek, než byla práva a povinnosti spojené s osobním účtem vedeným u Československé obchodní banky, a.s., a s vkladní knížkou vedenou u České spořitelny, a.s., neměla.
Pokud se týká procesního hlediska projednávané věci, ustálená rozhodovací praxe již dříve dospěla k názoru, že stát, i když není z důvodu tzv. odúmrti dědicem, má, nestanoví-li zákon jinak, zásadně stejné právní postavení jako dědic (k tomuto srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2009 sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, roč. 2011; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.10.2010, sp. zn. 21 Cdo 3641/2009; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012, sp. zn. 21 Cdo 723/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.8.2015, sp. zn. 21 Cdo 4101/2014).
Podle ustanovení § 487 obč. zák. ustanovení § 485 platí i tehdy, jestliže dědictví připadlo státu. Již odborná literatura poukázala na to, že z ustanovení § 487 obč. zák. přímo nevyplývá, zda dopadá i na případy, kdy stát není v roli „nepravého dědice“, jemuž bylo potvrzeno nabytí dědictví, které mu nenáleží, ale naopak v roli oprávněného nabyvatele dědictví, jehož nabytí bylo potvrzeno dědici nepravému (ve druhém případě státu žádné dědictví nepřipadlo, jen mu připadnout mělo) [k tomu srov. Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. § 1 – 487. Praha: Linde Praha, a.s., 2002, str. 734].
Dovolací soud vyslovil názor, že nepravým dědicem může být i stát, kterému připadlo dědictví jako tzv. odúmrť (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.8.2015, sp. zn. 21 Cdo 4101/2014). Není důvod k tomu, aby obdobně i na procesní situaci, kdy státu mělo připadnout dědictví (z titulu odúmrti), avšak jeho nabytí bylo potvrzeno dědici nepravému, nedopadala úprava uvedená v ustanovení § 485 obč. zák. Jinými slovy, oprávněným dědicem ve smyslu ustanovení § 485 obč. zák. může být i stát, kterému dědictví mělo připadnout podle § 462 obč. zák. jako odúmrť.
V posuzované věci nelze vycházet ani z toho, že žalobkyně již byla účastníkem (části) dědického řízení po zůstavitelce a že se (tudíž) mohla domáhat nápravy cestou řádných a mimořádných opravných prostředků (nikoliv žalobou na ochranu oprávněného dědice). Žalobkyně totiž nebyla účastníkem celého dědického řízení po zůstavitelce, zejména se neúčastnila vydání konečného rozhodnutí ve věci. Soud v řízení pokračoval bez zřetele na tuto dědičku z důvodu, že ve stanovené lhůtě podala řádnou žalobu podle § 175k odst. 2 o.s.ř., kterou se domáhala určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti po zůstavitelce, avšak této žalobě nebylo vyhověno. Účastníkem dědického řízení po zůstavitelce již nadále byla pouze žalovaná. Právě od okolnosti, zda dědička (žalobkyně) byla účastníkem dědického řízení v době vydání usnesení o dědictví (§ 175q o.s.ř.), se odvíjela její možnost podat řádný či mimořádný opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí. Jelikož v daném případě nebylo žalobkyni usnesení o dědictví ani doručováno, je zřejmé, že se nemohla úspěšně domáhat případné nápravy jinak než postupem podle § 485 obč. zák. (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.1.2016, sp. zn. 21 Cdo 1087/2015).
Z uvedeného vyplývá, že pokud odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby na vydání dědictví žalobkyni (poté, co již v předchozím řízení byla shledána aktivní legitimace žalobkyně k podání této žaloby), jsou jeho závěry – včetně toho, že nedošlo k přirůstání dědických podílů mezi dědici ze závěti ve smyslu ust. § 461 odst. 2 obč. zák. – správné.
