Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1473/2015, ze dne 9. 2. 2016:
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že, dojde-li ke zničení listiny obsahující poslední vůli zůstavitele neúmyslně nebo osobou odlišnou od zůstavitele, bude pořízení pro případ smrti přesto vyvolávat právní účinky, jestliže se současně prokáže, že závěť obsažená ve zničené listině měla potřebné formální náležitosti (např. že byla napsána či podepsána vlastní rukou zůstavitele), a zjistí-li se, jaký měla obsah. Při ztrátě listiny obsahující poslední vůli zůstavitele je možné dědické právo z této závěti nabýt, prokáže-li se existence této listiny ke dni smrti zůstavitele a její platnost po formální i obsahové stránce (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.8.2013, sp. zn. 21 Cdo 2242/2012). Uvedené platí tím spíše v případech, kdy se jako důkazní prostředek nabízí fotokopie závěti a výslech osob, které měly závěť podepsat jako svědci této (allografní) závěti.
Vzhledem k tomu, že ztrátou či zničením originální listiny zachycující poslední vůli zůstavitele nemusí být vždy (za všech okolností) závěť zrušena, je nepochybné, že posouzení dědického práva účastníků řízení o dědictví v souzené věci záviselo na zjištění sporných skutkových okolností (zda zůstavitel dne 6.8.1996 platně pořídil o svém majetku závětí, event. zda tato závěť byla účinná také ke dni smrti zůstavitele). Dovolatelé tedy právem soudům vytýkají, že se dostatečně nezabývaly otázkou platnosti listiny označené jako „závěť“ ze dne 6.8.1996, že vycházely z nesprávného právního názoru, že „dědictví nelze projednat podle závěti, jejíž originál nebyl v řízení předložen“, a že „okolnost, že zůstavitel originál listiny nezničil, nelze prokázat jinak než předložením nezničeného originálu“. Nelze přitom přehlédnout, že V. Š. k prokázání svých tvrzení opakovaně navrhoval výslech osob podepsaných na listině označené jako „závěť“ ze dne 6.8.1996. Závěr odvolacího soudu, že dědictví po zůstaviteli nelze projednat podle fotokopie listiny označené jako „závěť“ (bez dalšího zjišťování rozhodných skutečností) již proto, že originál této listiny nebyl v dosavadním řízení předložen, není správný.
Dovolací soud již dříve dovodil, že poté, co bylo ve sporu o dědické právo pravomocně rozhodnuto usnesením vydaným podle ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř. (nebo rozhodnutím soudu vydaným podle Části třetí o.s.ř. o dědickém právu uplatněném žalobou podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.), může být v řízení o dědictví znovu ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1 (nebo odst. 2) o.s.ř. posuzováno, s kým bude (dále) jednáno jako s účastníkem řízení, jen tehdy, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a jestliže v řízení vznikl „nový“ („další“) spor o dědické právo (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012, sp. zn. 21 Cdo 4758/2009). Tyto závěry však lze aplikovat jen v situaci, kdy usnesením vydaným podle § 175k odst. 1 o.s.ř. bylo dříve rozhodnuto „o dědickém právu“ některého z účastníků, kdy rozhodné skutečnosti mezi účastníky byly nesporné a kdy rozhodnutí o tomto sporu záviselo jen na jejich právním posouzení.
Podle ustanovení § 175k odst. 3 OSŘ jsou-li aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží.
Sporností aktiv nebo pasiv dědictví ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3 OSŘ se v ustálené judikatuře soudů rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o dědictví o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (pro právní závěr), zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh, patřily zůstaviteli. Jsou-li údaje účastníků řízení o dědictví shodné nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, jakož i tehdy, vyjádří-li některý z účastníků pouhý nesouhlas se zařazením majetku nebo dluhů do aktiv a pasiv dědictví, aniž by vůbec uvedl skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, nejde o spor o aktiva nebo pasiva dědictví. V případě, že účastníci mají jen rozdílný právní nebo jiný názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, nemůže se soud omezit na „zjištění spornosti“; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do dědictví. Protože se soud v řízení o dědictví nezabývá těmi aktivy nebo pasivy dědictví, která zůstala mezi účastníky sporná, nejsou majetek nebo dluhy, jichž se spornost týká, v dědickém řízení vypořádány.
Podle ustanovení § 175o odst. 1 OSŘ na podkladě zjištění podle § 175m OSŘ určí soud obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele. Podle odstavce druhého téhož ustanovení zjistí-li soud dříve, než dědické řízení je pravomocně skončeno, nové skutečnosti, které vyžadují změnu tohoto usnesení, provede potřebnou opravu novým usnesením.
Při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení soud vychází ze zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů, promítnutého do soupisu aktiv a pasiv dědictví. K těm věcem nebo jiným majetkovým hodnotám, popřípadě dluhům, u nichž se omezil jen na zjištění jejich spornosti, při tomto svém rozhodování nepřihlíží. Ustanovení § 175o odst. 2 OSŘ soudu umožňuje dřívější usnesení vydané podle § 175o odst. 1 OSŘ až do doby pravomocného skončení dědického řízení změnit, vyjdou-li najevo nové skutečnosti, z nichž je nepochybné, že usnesení není správné. Novou skutečností je přitom pouze to, co v době původního rozhodnutí nebylo soudnímu komisaři ani účastníkům řízení známo (srov. k tomu právní názor uveřejněný v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1965, sp. zn. 11 Co 659/65, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56, ročník 1966).
