Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 111/2023, ze dne 23. 3. 2023:
Účelem správy pozůstalosti je postarat se o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř. věřitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021).
Právní úprava správy pozůstalosti je obsažena především v ustanovení § 1677 a násl. o. z.
Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje pozůstalost dědic; je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové (§ 1677 odst. 1 o. z.). Kdo spravuje pozůstalost, vykonává její prostou správu (§ 1678 odst. 1 o. z.). Kdo vykonává prostou správu cizího majetku, činí vše, co je nutné k jeho zachování (§ 1405 o. z.).
Při aplikaci uvedených hmotněprávních ustanovení se nelze obejít bez ustanovení procesních, která jsou součástí úpravy řízení o pozůstalosti v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), obdobně jako tomu je i u dalších institutů dědického práva, pro které je značná provázanost hmotněprávní a procesněprávní úpravy charakteristická. Ostatně i důvodová zpráva k § 156 až § 161 z. ř. s. uvádí, že se v těchto ustanoveních rovněž procesně provádí úprava obsažená v § 1677 až § 1680 o. z.
Vznikne-li pochybnost o tom, zda má pozůstalost spravovat správce pozůstalosti povolaný zůstavitelem, nebo vykonavatel závěti, nebo dědic, nebo některý z více dědiců anebo všichni dědicové, soud i bez návrhu usnesením rozhodne, kdo z nich je oprávněn ke správě pozůstalosti (§ 156 z. ř. s.).
Nepovolal-li zůstavitel správce pozůstalosti, může soud i bez návrhu usnesením jmenovat správce pozůstalosti, jestliže a) vykonavatel závěti nebyl jmenován nebo odmítl spravovat pozůstalost nebo je zřejmě nezpůsobilý spravovat pozůstalost, a jestliže dědici nejsou schopni řádně spravovat pozůstalost, b) je třeba vyhotovit seznam majetku patřícího do pozůstalosti, nebo c) je k tomu jiný vážný důvod (§ 157 odst. 1 z. ř. s.).
Z uvedených zákonných ustanovení je především zcela zřejmé, že správa pozůstalosti neznamená jen výkon správy prostřednictvím správce pozůstalosti, ať již povolaného samotným zůstavitelem za jeho života, nebo rozhodnutím soudu během řízení o pozůstalosti, popř. vykonavatelem závěti, ale že pozůstalost mohou spravovat i dědici.
Z ustanovení § 157 z. ř. s. pak lze také dovodit, že dědicům správa pozůstalosti náleží ze zákona, provádí ji tedy (v zásadě) bez toho, aby o tom soud rozhodl. A to zejména bezprostředně po smrti zůstavitele, kdy není žádný časový prostor k tomu, aby soud dědice pověřil výkonem správy pozůstalosti, nelze než uzavřít, že pokud dědic nezbytné činnosti ve vztahu k pozůstalosti činí, provádí správu pozůstalosti fakticky (správa je odvozena přímo ze zákona). Pokud je jediným dědicem, platí to tím spíše, neboť nehrozí spory o výkon správy, jako by tomu mohlo být v případě, kdy je dědiců více (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 24 Cdo 221/2022).
V průběhu řízení o pozůstalosti může vzniknout pochybnost (pozn.: nejen účastníků, ale i třetích osob) o tom, kdo má pozůstalost nebo její určitou část spravovat, tedy zda správa pozůstalosti náleží správci pozůstalosti povolanému zůstavitelem, nebo vykonavateli závěti, nebo jednomu dědici, nebo některému z více dědiců, anebo všem dědicům společně, popřípadě který z více dědiců je oprávněn spravovat pozůstalost, nebo kdo má jakou část pozůstalosti spravovat. Povolán řešit takovou pochybnost je na návrh nebo i bez návrhu soud v řízení o pozůstalosti usnesením (§ 156 z. ř. s.), v němž určí, kdo je oprávněn spravovat pozůstalost, popřípadě jakou její část [srov. Fiala, R. Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475 – 1720). Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2022, str. 475].
Jinými slovy, nepanuje-li shoda mezi více dědici o správě pozůstalosti, je třeba ingerence soudu (rozhodnutí o tom, kdo bude správu vykonávat). Dovolací soud se přiklání k závěru, že v takovém případě lze rozhodnout usnesením o oprávnění ke správě pozůstalosti dle § 156 z. ř. s. K obdobnému právnímu názoru přitom dospěla i odborná literatura. Ustanovení § 156 z. ř. s. zřejmě opravňuje soud i k tomu, aby v konkrétním případě rozhodl, dochází-li mezi více dědici k neshodám ohledně správy pozůstalosti, že správu má vykonávat pouze jeden z více dědiců, popřípadě že každý z nich má vykonávat správu pozůstalosti samostatně. V případech, kdy by se ukázalo potřebné, aby pozůstalost spravoval některý z dědiců, může o tom soud rozhodnout podle § 156 z. ř. s., spíše než jmenováním některého z dědiců správcem pozůstalosti podle § 157 z. ř. s. (k tomu srov. Macková, A., Muzikář, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 292 a 295).
V daném případě odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami byl při rozhodování o tom, kdo je oprávněn ke správě pozůstalosti po zůstavitelce, veden, a to zejména, že dědické právo po zůstavitelce prokazatelně svědčí M. V., neboť nebude-li dědičkou ze závěti, stane se jí ze zákona, že právní úprava upřednostňuje, aby pozůstalost spravovali dědici, příp. některý z nich, a že (s ohledem na charakter spravovaného majetku i na současný stav pozůstalostního řízení) je více než žádoucí rozhodnutí soudu o osobě správce.
Pokud se týká dědického titulu M. V., v projednávané věci nejsou pochybnosti o její zákonné posloupnosti v první třídě dědiců; dosud je sice ve sporném řízení řešena nejen platnost listiny o vydědění M. V. zůstavitelkou, ale i platnost holografní závěti pořízené zůstavitelkou ve prospěch M. V., nicméně soud v řízení o pozůstalosti neshledal žádné formální nedostatky obou pořízení pro případ smrti a – jak je uvedeno již výše – k podání žaloby odkázal M. V., která tvrdí, že byla vyděděna neprávem (§ 1673 odst. 2 o. z.)., a jejíž dědické právo se tudíž jeví se zřetelem k okolnostem případu jako slabší. Je totiž vždy nutné přihlédnout i k tomu, že je-li zjišťování dědického práva po zůstaviteli komplikované (a déletrvající), je jistě žádoucí, aby soud rozhodl o osobě, jež bude vykonávat správu pozůstalosti, třeba z řad dědiců, kteří prokázali právní důvod k dědění, o němž nejsou pochybnosti (a byli soudním komisařem v řízení o pozůstalosti vyrozuměni o dědickém právu postupem podle § 164 z. ř. s., dědictví neodmítli a jsou ochotni a schopni pozůstalost spravovat).
Zcela neopodstatněné jsou pak dovolací námitky M. V., že „správa pozůstalosti po zůstavitelce je „značně složitá a vyžaduje jak potřebnou kvalifikaci, tak zkušenosti v tomto oboru“, a že „M. V. sice dosáhla vysokoškolského vzdělání ekonomického směru, ale v tomto oboru nikdy nepracovala“. K tomu lze především poznamenat, že správa jedním z dědiců může být vhodná právě v situaci, kdy takový dědic disponuje patřičnými znalostmi a dovednostmi a správu může vykonávat efektivně (např. i tehdy, má-li potomek zůstavitele pouze potřebné zkušenosti, neboť žil se zůstavitelem před jeho smrtí v domě, který je součástí pozůstalosti). Nadto, již soud prvního stupně v projednávané věci upozornil na tu okolnost, že zůstavitelka byla osobou samostatně výdělečně činnou, která pronajímala nemovitosti, a proto se jevila jako nejvhodnější osoba pro správcovství pozůstalosti M. V., která měla „činit úkony nezbytné pro zachování a fungování této činnosti a též povinnosti vyplývající z daňového řádu“. Nelze odhlédnout ani od toho, že taktéž již podle názoru odvolacího soudu neobstály ani odvolací námitky M. V. v tom směru, že M. V. nebude schopna správu pozůstalosti vykonávat, neboť M. V. „neuvádí žádné okolnosti, z nichž dovozuje tyto tvrzené skutečnosti, neuvádí žádné konkrétní výhrady či negativní zkušenosti, které by svědčily v neprospěch pozůstalé dcery M. V., z nichž by se dal takový závěr dovodit“. Pro úplnost budiž dodáno, že neobstojí ani námitka hrozby převodu majetku zůstavitelky na M. V. jako správkyni pozůstalosti, neboť vykonává prostou správu, jejíž rozsah lze překročit jen za podmínek stanovených zákonem (§ 1679 odst. 2 o. z.).
Dovolatelka se rovněž mýlí, namítá-li v projednávané věci potřebu jiného opatření ve smyslu 1677 odst. 2 o. z., a to již proto, že zákon zde má na mysli „jiné opatření“, než je správa pozůstalosti prováděná správcem pozůstalosti, vykonavatelem závěti nebo dědici, tj. např. závěru pozůstalosti (§ 149 z. ř. s.), zákaz výplaty (§ 150 z. ř. s.) nebo odloučení pozůstalosti či její části (§ 152 z. ř. s.), která však v posuzované věci nejsou nijak relevantní.
Důvodný není ani požadavek dovolatelky, „aby soud v posuzované věci jmenoval nezávislého správce pozůstalosti, neboť jsou pro to vážné důvody podle § 157 odst. 1 písm. c) z. ř. s“. Zákon sice blíže nestanoví, co je možno považovat za jiný vážný důvod ve smyslu citovaného ustanovení, půjde však o situace spíše výjimečné (např. aktuální potřeba provést při správě některé úkony, které vyžadují zvláštní znalosti a schopnosti, nebo zajištění bezpečnosti státu), jež soudu umožní ustanovit správce pozůstalosti i tehdy, pokud by dědicové byli schopni řádně spravovat pozůstalost, jakož i tehdy jsou-li zde osoby uvedené pod písm. a), které správu vykonávají (obdobně srov. Macková, A., Muzikář, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 294; nebo Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 311).
