Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 43 C 260/2018:
Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, jednak dospěl soud k závěru, že žalobce nemá dostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, že závěť je neplatná, jak bylo uvedeno shora, viz. rozhodnutí NS ČR 21 Cdo 4392/2017, nelze žalovat na určení, kde lze žalovat na plnění, smyslem a účelem žaloby je uplatnění dědického práva, odpovídá požadavku § 1672 odst. 1 o.z. žalobní petit buď o určení, že žalobce je dědicem případně jaké dědické posloupnosti, nebo že žalovaný nebo některý ze žalovaných není dědicem (jak bylo také shora uvedeno), dědic, který dědické právo jiného dědice popírá. Tedy jen tyto osoby musí být účastníky řízení. Protože současná úprava, dle ust. § 170 odst. 1 z.ř.s. neumožňuje žalovat na určení neplatnosti závěti, ani pokud by to např. takto uložil notář, což se v dané věci ani nestalo, nelze takové žalobě vyhovět, protože způsobilým předmětem takového sporného řízení, nemůže být jen pouhé určení sporné skutečnosti, nebo sporné právní otázky, i kdyby byla významná pro posouzení dědického práva. Ohledně toho prvého nároku žalobce, proto žaloba musela být zamítnuta již z těchto důvodů.
Žalobce tedy mohl žalovat jen na určení, že je zákonným dědicem po zůstaviteli, otázku pravosti a platnosti závěti soud musel posoudit jako otázku předběžnou.
