Rozsudek Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 18 C 126/2021, ze dne 20. 10. 2022:
Soud měl za prokázané usnesením podepsaného soudu ze dne 1. 3. 2021, č.j. 32 D 1333/2020-77, že zůstavitel [jméno] [příjmení], zemřelý dne [datum], byl svobodný, děti neměl, rodiče předemřeli a v dědickém řízení nebyla zjištěna závěť ani listina o vydědění. Jako zákonní dědicové po zůstaviteli tak přichází v úvahu sestra zůstavitele – žalovaná. Dědické právo uplatnila po zůstaviteli také žalobkyně, která své dědické právo ze zákona dovozuje z titulu osoby spolužijící se zůstavitelem ve společné domácnosti po dobu jednoho roku před jeho smrtí.
Občanský zákoník, tj. zák. č. 89/2012 Sb., užívá pojmů„ domácnost“,„ společná domácnost“,„ rodinná domácnost“, aniž by je blíže definoval. Soud má však za to, že lze vycházet z ustálené judikatury k ust. § 115 zák. č. 40/1964Sb., která, byť byla vydávána za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013, je aplikovatelná i za účinnosti zák. č. 89/2012 Sb..
Společnou domácností, jak vyplývá například z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 96, ročník 2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009) se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují například občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje například jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
O společnou domácnost dvou nebo více fyzických osob jde – jak vyplývá z výše uvedeného – jen tehdy, jestliže spolu skutečně a trvale žijí na jednom nebo více místech a jestliže opravdu společně uhrazují náklady na své potřeby. Žádná fyzická osoba nemůže žít trvale ve spotřebním společenství s jinou fyzickou osobou proti své vůli; dvě nebo více fyzických osob tvoří společnou domácnost, jen jestliže všechny spolu opravdu chtějí trvale žít a společně uhrazovat náklady na své potřeby. I když je společná domácnost založena na skutečném (faktickém) soužití dvou nebo více fyzických osob a skutečném (faktickém) společném uhrazování nákladů na jejich potřeby, její vznik a další trvání nutně předpokládá, že každá z fyzických osob, které tvoří společnou domácnost, projevila vůli být členem takovéhoto spotřebního společenství a že v takovém spotřebním společenství vskutku i nadále setrvává. Povaha společné domácnosti jakožto skutečného (faktického) a trvalého spotřebního společenství dvou nebo více fyzických osob zpravidla vylučuje, aby společnou domácnost tvořily fyzické osoby, které spolu nechtějí být členy téhož spotřebního společenství, a aby stejná fyzická osoba byla současně členem dvou nebo více společných domácností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2026/2011).
V rozhodnutí zahrnuté do Sb.s.r. pod R 12/68 (KS v Plzni 5 Co 54/67) byl přijat závěr, že pojem společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 115 obč. zák. je nutno vykládat tak, že zpravidla předpokládá společné bydlení. Doba jednoho roku se počítá zpět ode dne úmrtí zůstavitele.
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 292/2013 je soužití ve společné domácnosti možné i tehdy, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu žijí trvale a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby.
V řízení měl soud provedenými důkazy, a to zejména výslechy svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] (bratra žalobkyně), [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] prokázáno, že mezi žalobkyní a zůstavitelem byl mnoholetý partnerský vztah. Takto hodnotila vztah ostatně i žalovaná i její dcera, svědkyně [jméno] [příjmení]. Rovněž měl soud za prokázané, že od roku 2000, kdy žalobkyně zakoupila bytovou jednotku na adrese [ulice] v [obec], byl to zůstavitel, který jí vypomáhal s přestavbou bytu, opravoval jí věci v bytě, což bylo prokázáno výpovědí svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] [příjmení]. [jméno] žalobkyně popisovala, jak jí zůstavitel v době, kdy byt koupila, významným způsobem pomáhal i fakticky, šlo však o dlouhou dobu před smrtí zůstavitele, i před dobou jednoho roku před smrtí zůstavitele, což není relevantní časové období pro posouzení toho, zda žalobkyně se zůstavitelem rok před jeho smrtí žila ve společné domácnosti. V řízení nebylo sporováno, že by zůstavitel žalobkyni vypomáhal, možná i více, než svým příbuzným, nevypovídá to však samo o sobě nic o soužití ve společné domácnosti. Naopak žalobkyně v řízení nejenom že neprokazovala, ale ani netvrdila, co ona sama pro žalovaného dělala, jak o něj pečovala, jak poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti, jak ona pečovala o společnou domácnost, jaké domácí práce obstarávala ona, jak obstarávala prádlo (kromě jediného tvrzení, že občas prala i nějaké osobní věci zůstaviteli), údržbu šatů, přípravu jídla a to zejména v rozhodném období jednoho roku před smrtí zůstavitele. Netvrdila to však ani o době tomu předcházející, přestože tvrdila, že jejich vztah trval více jak 30 let. Stejně tak není pro toto řízení relevantní tvrzení žalobkyně, byť prokázané výpovědí svědka [jméno] [příjmení] (bratra žalobkyně), že se navštěvovali s rodiči zůstavitele, neboť se jedná o období do roku 1999, resp. 2007, kdy zemřel otec zůstavitele a žalované. Pokud by skutečně žalobkyně se zůstavitelem byli životními partnery, vedli společnou domácnost, jeví se velmi zvláštním, že takto blízcí lidé spolu netráví vánoční svátky, ale každý je jede trávit s jinými osobami, jak vyplynulo z provedeného dokazování, přičemž se jednalo o dobu 7 měsíců před smrtí zůstavitele (vánoce 2019). I v době covidu žalobkyně nesdílela společnou domácnost se zůstavitelem, jak sama uvedla, každý žil ve svém vlastním bytě. I okolnosti smrti zůstavitele nasvědčují tomu, že zůstavitel nežil s žalobkyní v jejím bytě, ona ho v době svých dovolených ani nesháněla, nevěděla, kde by se měl on zdržovat, což je při tvrzení trvalého partnerského vztahu a soužití ve společné domácnosti minimálně neobvyklé. Kromě tvrzení o tom, že jí zůstavitel předělával v roce 2000 byt a vykonával práce pro SVJ v [anonymizováno] ulici v [obec], kde žalobkyně bydlí, žádnou jinou činnost, která by prokazovala, že zůstavitel a žalobkyně spolu skutečně a trvale žili na jednom místě a opravdu společně uhrazovali náklady na své potřeby, neoznačovala a nenavrhovala k ní žádné důkazy. Svědci [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] se vyjadřovali k chování a vztahu zůstavitele a žalobkyně v období někteří už od roku 1993, šlo však o trávení volného času, jejich výpovědi neprokazovali nijak vedení společné domácnosti. V řízení tedy nebylo z žádných provedených důkazů prokázáno, že by žalobkyně a zůstavitel přispívali k úhradě a obstarávání společných potřeb, že by společně a bez rozlišování hospodařili se svými příjmy. Bylo sice prokázáno výpisy z účtu zůstavitele u [právnická osoba], že tento ve většině případů vybíral hotovost z bankomatů, samotné umístnění těchto bankomatů v blízkosti bydliště žalobkyně nemůže svědčit o vedení společné domácnosti. Faktury, které byly předloženy [právnická osoba], naopak nasvědčují tomu, že pokud zůstavitel nakupoval, pak tak činil pouze pro svou potřebu. Příležitostná výpomoc v domácnosti, která byla prokázána výpovědí jak žalobkyně, tak svědka [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [příjmení] sice prokázána byla, stejně tak společné trávní dovolených v Maďarsku, Španělsku, Chorvatsku, což bylo prokázáno výpovědí žalobkyně, žalované i svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], včetně faktury za úhradu dovolené, a občasné návštěvy v bytě žalobkyně, k prokázání tohoto nepostačuje, nehledě na to, že všechny tyto skutečnosti se odehrály před červencem 2019. Naopak bylo výpovědí svědka [jméno] [příjmení] i výpovědí žalované prokázáno, že zůstavitel si zajišťoval praní prádla sám, na jídlo chodil do Globusu. Z výpovědi žalované měl soud za prokázané, že žalobkyně byla často pracovně v zahraničí, což ostatně potvrdila i svědkyně [jméno] [příjmení] (kolegyně žalobkyně), a v té době zůstavitel docházel do jejího bytu zalévat kytky, větrat, což by zřejmě nemusel činit, pokud by skutečně s žalobkyní žil a vedl společnou domácnost. Soud má za to, že vysvětlení, které žalobkyně podávala na Policii ČR v době, kdy se začala shánět po zůstaviteli, když ho více jak měsíc neslyšela a neviděla, bylo bezprostřední a pravdivé, tedy že žalobkyně se zůstavitelem nežila, pouze se navštěvovali (bod 10. rozsudku). Stejně tak za pravdivé považuje soud její vyjádření v e-mailu, který zaslala žalované bezprostředně po pohřbu zůstavitele, kde uvedla, že po smrti otce se zůstavitel postupně přestěhoval na [anonymizováno], kromě toho jí navštěvoval v bytě. Žalobkyně sice pravost tohoto e-mailu zpochybňovala, nenavrhla však k tomu žádné důkazy, kterými by své tvrzení prokázala. Soud z těchto důkazů uzavřel, že ze strany zůstavitele se jednalo o příležitostné návštěvy v bytě žalobkyně, kde byl občas i některými svědky potkán.
Z provedených důkazů soud uzavřel, že žalobkyně bydlela v bytě na adrese [adresa žalobkyně], žalovaný pak ve svém bytě po rodičích ve [anonymizováno] ulici v [obec]. Z fotografií, které byly pořízeny Policií ČR při ohledání těla zůstavitele, je zřejmé, že byt byl zaplněn nábytkem, nářadím, oblečením, spoustou věcí, což však byl životní styl zůstavitele, který shromažďoval všechny možné věci, neb byl kutil, jak vyplynulo z výpovědi svědků [jméno] [příjmení], bratra žalobkyně. Žalobkyně nikdy od tohoto bytu neměla klíče, nechodila do tohoto bytu. Na adrese [adresa], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], do bytu nikoho nezval. Z výpovědí členů SVJ jak v domě v [anonymizováno] ulici, tak ve [anonymizováno] ulici svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] i z jejich zpráv měl soud za prokázané, že zůstavitel byl vídán jak v místě bydliště žalobkyně, tak před svým bytem ve [anonymizováno] ulici v [obec], účastnil se jednání SVJ, měl zájem o dění v domě, dokonce vedl i soudní spor s SVJ ve [anonymizováno] ulici a pokud se účastnil jednání SVJ v [anonymizováno] ulici, pak tam chodil jako zástupce žalobkyně, která velmi často pobývala mimo bydliště. V bytě na adrese [adresa], zůstavitel nebydlel.
Při vyhodnocení těchto důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti lze uzavřít, že dle ust. § 1636 o. z., mezi žalobkyní a zůstavitelem po dobu stanovenou zákonem, neexistovalo dobrovolné spotřební společenství trvalé povahy, naplňující znaky společné domácnosti tak, jak to má na mysli shora citovaná judikatura.
