Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1375/2023, ze dne 10. 5. 2023:
V projednávané věci nevznikly (objektivně) o platnosti závěti ani o vůli zůstavitele žádné objektivní pochybnosti; okolnost, že zůstavitel dovolateli v závěti odkázal nemovité věci (situované v katastrálním území XY a podíl na domě č.p. XY, katastrální území XY), které však ještě před smrtí na něj samotného převedl, nečiní závěť neplatnou a ani nevede k závěru, že by se tomuto dědici mělo na místo odkázaného majetku, který zůstavitel ke dni smrti již nevlastnil, dostat jiného majetku, popř. jiné hodnoty. Nic takového z předložené závěti v nejmenším neplyne (srov. kupř. § 1479, 1494 odst. 1 a ve vztahu k dědické smlouvě pak i § 1588 odst. 1, věta prvá o. z.).
I k dané problematice navíc existuje již dlouhodobě ustálená judikatura, v tomto smyslu se odkazuje na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 1974, sp. zn. 5 Co 15/74, uveřejněné za účelem sjednocení rozhodovací činnosti soudů ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 33, ročník 1976 (k jehož závěrům se přihlásil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3400/2007), v němž bylo vyloženo, že „jestliže zůstavitel v závěti určil konkrétní nemovitost ustanovenému závětnímu dědici, ale později tuto nemovitost smluvně převedl na jinou osobu, nelze při posuzování účinnosti závěti nebo její části již zpravidla mít za to, že by zůstavitel přesto chtěl, aby se ustanovený dědic nemovitosti stal dědicem určitého podílu majetku, který by bylo možno vyjádřit v penězích“. Lze proto shrnout, že dovolateli, jemuž byly nemovité věci, na něž ve vztahu k němu pomýšlel zůstavitel v závěti, převedeny ještě za života, nemá podle závěti právo na další (substituční) jmění. Odkaz dovolatele na § 1764 až 1766 o. z. upravujícím následky změny okolností, ke kterým došlo po uzavření smlouvy, je zcela nepřípadný, neboť závěť není smlouvou (dvou či vícestranným právním jednáním) a zmiňovaná ustanovení se na pořízení pro případ smrti formou závěti z hlediska jejich věcné působnosti vůbec nepoužijí. Nadto zůstavitel není závětí (na rozdíl od dědické smlouvy) vázán a může ji ve světle změněných okolností kdykoliv podle své úvahy změnit či zrušit (§ 1575 až 1581 o. z.).
V otázce, zda ve věci mělo být aplikováno znění § 1501 odst. 1 o. z. (podle něhož platí, že vyměří-li zůstavitel některým z povolaných dědiců určité podíly a jiným nikoli, připadne dědicům povolaným bez podílu zbylá část pozůstalosti rovným dílem), je dovolání zcela zjevně bezdůvodné (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť zůstavitel závěť pořídil jen o konkrétním nemovitém majetku, který měli zdědit Š. N. a J. J., žádným dědicům naopak neurčil v závěti jakékoliv podíly (tedy šlo o závěť sine partibus), jak má citované zákonné ustanovení na mysli. Uvedl-li zůstavitel nad rámec jím zmiňovaných konkrétních nemovitých věcí, že „ostatní majetek, nechť je děděn podle zákona“, pak v uvedeném rozsahu se neprosazují účinky závěti jako jednostranného neadresného právního jednání zůstavitele, nýbrž nastupuje zákonná dědická posloupnost ve smyslu § 1633 a násl. o. z. (takový účinek by ostatně nastal, i kdyby závěť onu „zbytkovou“ doložku neobsahovala, srov. § 1633 odst. 1 a § 1476 o. z.). Dovolatel pak v dovolání zůstaviteli podsouvá, že vyjma odkázání konkrétního majetku závětním dědicům, u dalšího majetku mělo dědictví připadnout „ostatním dědicům“. Žádné omezení zákonné posloupnosti na „ostatní dědice“ však závěť neobsahuje a soudy obou stupňů proto postupovaly nepochybně správně, jestliže všem v úvahu přicházejícím dědicům, nad rámec hodnoty nemovitých věcí závětí odkázaných pozůstalé dceři Š. N., z titulu zákonné posloupnosti potvrdily nabytí dědictví každému též v rozsahu jedné jeho čtvrtiny.
