Neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele

KITTEL, David. § 1646 [Vydědění a jeho důvody]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 12:

Opravdový zájem, který by nepominutelný dědic jako potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Je významné, zda nepominutelný dědic měl vůbec reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, tj. zda měl zůstavitel vůbec zájem se s nepominutelným dědicem stýkat a udržovat s ním blízký příbuzenský vztah, zda o tento vztah stojí. Nezájem nepominutelného dědice se zůstavitele musí osobně citově dotýkat, vadit mu, a nikoliv mu být lhostejný. Nezájem nelze nepominutelnému dědici přičítat k tíži, jestliže k němu svým chováním podstatně přispěl i sám zůstavitel (KS České Budějovice 6 Co 10/96, NS 21 Cdo 3329/2010, 21 Cdo 2088/2013). Neprojevování zájmu může spočívat jak v pasivitě (nezájmu) nepominutelného dědice ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým nepominutelný dědic sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k předkovi, např. způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (NS 21 Cdo 688/2006 = Rc 8/2008) nebo třeba podáním návrhu na omezení svéprávnosti zůstavitele, je-li nepominutelným dědicem podán nikoliv v úmyslu chránit zůstavitelovy zájmy, a opírá-li se o nepravdivé a smyšlené důvody (NS 21 Cdo 1912/2008 = Rc 78/2010).

SVOBODA, Jiří. § 1647 [Vydědění nepominutelného dědice]. In: FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 391–392, marg. č. 27–31:

Vždy bude třeba individuálně, v každém jednotlivém případě, posoudit s přihlédnutím ke všem okolnostem, zda potomek projevoval zájem o svého předka, zda takový zájem byl „opravdový“ a zda odpovídal (svou četností, formou, zvyklostmi v rodině zůstavitele apod.) zájmu, jaký se od potomka „očekává“, že by jej měl vůči svému předku projevovat. Při posuzování tohoto důvodu vydědění je třeba zohlednit i to, zda zůstavitel měl (vůbec) zájem na tom, aby se stýkal se svým potomkem; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoli, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (srov. například KS České Budějovice 6 Co 10/96, Rc 23/1998). Je-li skutečnost, že potomek neprojevoval o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevoval zájem o svého potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. NS 2 Cdon 86/97, SJ 21/1998, nebo NS 21 Cdo 403/2007 či 21 Cdo 2447/2012). Koneckonců potomek nemusí mít ani povědomost, že určitá osoba je jeho předkem, a tuto skutečnost se může dozvědět až po jejím úmrtí.

V této souvislosti považujeme za příhodné též poznamenat, že právo dědit je ústavně zaručeno (srov. čl. 11 odst. 1 větu třetí LPS) a nelze jej chápat tak, že by se potomek o svůj zákonný dědický podíl (povinný díl) z pozůstalosti měl jaksi zasloužit, tj. například pod hrozbou sankce vydědění se pokoušet prolomit odtažitost zůstavitele (srov. KS v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci 30 Co 31/2019-150; ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla usnesením I. ÚS 1875/20 odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný).

Opravdovost zájmu bude třeba posoudit vždy individuálně s ohledem na okolnosti konkrétního případu (o takový zájem zcela jistě například nepůjde, pokud potomek zašle zůstaviteli jednou v roce přání k vánočním svátkům či k Novému roku). Posuzování zájmu, jaký by potomek měl projevovat vůči svému předku, předpokládá, že chování potomka (nepominutelného dědice) bude podrobeno určitému testu nejenom z pohledu obecných zásad slušnosti (objektivní prvek), nýbrž také s přihlédnutím k určitým zvyklostem, sociálnímu statusu či náboženskému založení rodiny zůstavitele, a dále také k zájmu zůstavitele na udržování rodinných vztahů s potomkem (subjektivní prvek). I když ObčZ vypustil slovo „trvale“ [ve smyslu § 469a odst. 1 písm. b) ObčZ 1964 měl potomek o zůstavitele neprojevovat opravdový zájem trvale], přesto v jednání potomka musí být určitá trvalost či stálost (setrvalost) v neprojevování opravdového zájmu.

Tento důvod vydědění zpravidla spočívá v nekonání, tedy v nezájmu, lhostejnosti či pasivitě ze strany potomka. Nicméně judikatura dovodila, že skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. NS 21 Cdo 688/2006, Rc 8/2008).

Důvodem vydědění ve smyslu tohoto ustanovení zákona může být i takové ryze účelové jednání potomka vůči zůstaviteli, který ve snaze získat z tohoto jednání určitý prospěch poškozuje zůstavitelovy zájmy. Judikatura dovodila, že i návrh na zbavení způsobilosti zůstavitele k právním úkonům (nyní podle § 55 a násl. půjde o omezení svéprávnosti), je-li podán jeho potomkem nikoli v úmyslu chránit zůstavitelovy zájmy a opírá-li se o „nepravdivé a smyšlené důvody“, může být s ohledem na konkrétní okolnosti případu kvalifikován jako chování odůvodňující vydědění ve smyslu § 469a odst. 1 písm. b) ObčZ 1964 [nyní § 1646 odst. 1 písm. b) ObčZ] – srov. NS 21 Cdo 1912/2008, Rc 78/2010.

DVOŘÁK, J., FIALA, J., ŠEŠINA, M., ŠVESTKA, J., WAWERKA, K. Občanský zákoník: Komentář, Svazek IV, (§ 1475-1720). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-8-11]. ASPI_ID KO89_d2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.

Znění je podobné tomu znění, jaké je obsaženo v § 469a odst. 1 písm. b) zák. č. 40/1964 Sb., a proto lze říci, že výklad i posuzování důvodnosti a intenzity nezájmu nepominutelného dědice vůči zůstaviteli by se neměly měnit.

Tento důvod bývá v praxi nejčastějším důvodem vydědění. Pro jeho objasnění je instruktivní například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, které uvádí, že otázku, zda potomek o zůstavitele trvale projevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba vždy zkoumat, je, zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí; nikoliv pokud je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám podstatně přispěl.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019-II:

Podle ustálené judikatury soudů je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998). Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, který byl publikován v časopisu Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012).

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek