KITTEL, David. § 1646 [Vydědění a jeho důvody]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 13:
Který skutek je trestným činem, stanoví TrZ. O spáchání trestného činu rozhoduje soud v trestním řízení. Důkazem o spáchání činu bude pro pozůstalostní soud vždy pravomocný rozsudek trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin (§ 135 OSŘ). O tom, že čin spáchán nebyl, nelze pro účely vydědění usuzovat jen na základě výpisu z evidence Rejstříku trestů neobsahující žádné informace o odsouzení nepominutelného dědice za trestný čin vzhledem k možnosti zahlazení odsouzení (§ 105 TrZ). Pro vydědění bude třeba vedle odsouzení pro trestný čin také učinit závěr o tom, zda byl čin spáchaný za okolností svědčících o zvrhlé povaze nepominutelného dědice. Tyto okolnosti bude nutné posoudit nejen z hlediska obecné morálky, ale i s ohledem na to, nakolik se konkrétní trestný čin dotýká cti zůstavitelovy a cti jeho rodiny (DZ k ObčZ). Podle Beck IV 1646–1647 20 by mohly být okolnostmi svědčícími o zvrhlé povaze přitěžující okolnosti, ke kterým soud v trestním řízení přihlíží (§ 42 TrZ), zejména že nepominutelný dědic spáchal čin: (i) ze ziskuchtivosti, z pomsty, z národnostní, rasové, etnické, náboženské, třídní či jiné podobné nenávisti nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky, (ii) surovým nebo trýznivým způsobem, zákeřně, se zvláštní lstí nebo jiným obdobným způsobem, (iii) využívaje něčí nouze, tísně, bezbrannosti, závislosti nebo podřízenosti, (iv) vůči osobě podílející se na záchraně života a zdraví nebo na ochraně majetku, (v) ke škodě dítěte, osoby blízké, těhotné, nemocné, zdravotně postižené, vysokého věku nebo nemohoucí nebo (vi) za krizové situace, živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek anebo na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace.
SVOBODA, Jiří. § 1647 [Vydědění nepominutelného dědice]. In: FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 392–397, marg. č. 32–51:
Tento důvod vydědění doznal ze všech důvodů vydědění největší, dá se říci až revoluční změnu. Důvodová zpráva zdůrazňuje, že „platná úprava tyto případy odůvodňující vydědění, tj. odsouzení nepominutelného dědice pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, na jedné straně neúměrně rozšiřuje i na případy činů pro rodinné vazby bezvýznamných a svádí zůstavitele k jejich zneužití pro situace, kdy jeho přání, aby potomek nedědil, je vedeno jiným a pro zákon bezvýznamným motivem“ a odkazuje přitom na standardní právní řády, které „volí i pro tyto případy obecné formulované skutkové podstaty, navíc zpravidla vázané na rodinné poměry a rodinnou čest, aniž stanovují určitou sazbu trestu odnětí svobody“ (Eliáš 2012 s. 671). Vydědění podle tohoto ustanovení vyžaduje splnění dvou předpokladů:
– nepominutelný dědic byl odsouzen pro trestný čin (zákon již nevyžaduje, aby šlo o úmyslný trestný čin) a
– trestný čin byl spáchaný za okolností svědčících o zvrhlé povaze jeho pachatele (tzn. potomka).
Soud (civilní) je podle § 135 odst. 1 OSŘ za použití § 1 odst. 3 ZŘS vázán rozhodnutím soudu v trestní věci o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (srov. také NS 21 Cdo 3423/2011). Bylo-li takové rozhodnutí vydáno, pozůstalostní soud (pověřený soudní komisař) si jej opatří. Byl-li nepominutelný dědic v rámci trestního řízení soudem pravomocně zproštěn obžaloby (§ 226 TrŘ), je tím pozůstalostní soud (pověřený soudní komisař) vázán také a nemůže o této otázce sám rozhodovat („uznat nepominutelného dědice vinným“); obdobně by se postupovalo i tehdy, pokud by trestní stíhání nepominutelného dědice pravomocně zastavil státní zástupce (§ 172 TrŘ), popřípadě pokud by státní zástupce nebo policejní orgán před zahájením trestního stíhání usnesením věc pravomocně odložil (§ 159a TrŘ).
Nebylo-li trestní řízení (dosud) pravomocně skončeno, je namístě pozůstalostní řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ za použití § 1 odst. 3 ZŘS přerušit (probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v řízení o pozůstalosti). Soud (civilní) bude v každém případě vázán výsledkem trestního řízení (na rozdíl od posuzování dědické nezpůsobilosti) i tehdy, nedošlo-li z nějakého důvodu k odsouzení nepominutelného dědice, například že trestní řízení bylo zastaveno pro jeho nepřípustnost (§ 11 odst. 1 TrŘ).
Pro naplnění tohoto důvodu vydědění nebude nadále významné, zda nepominutelný dědic byl odsouzen k trestu odnětí svobody [podle dřívější právní úpravy muselo jít o odsouzení k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku – § 469a odst. 1 písm. c) ObčZ 1964]. Rozhodující pro naplnění tohoto důvodu vydědění bude samotné odsouzení nepominutelného dědice v trestním řízení, a to pro trestný čin spáchaný za okolnosti svědčících o jeho zvrhlé povaze. K naplnění tohoto důvodu vydědění již tedy nebude (až tak) zásadní, byl-li nepominutelný dědic v trestním řízení pravomocně odsouzen i ke kratšímu trestu odnětí svobody nebo že výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu (§ 81 až 82 TrZ), popřípadě že soud nepominutelného dědice pravomocně odsoudil a za spáchaný trestný čin (provinění dle ZSM) mu uložil jiný trest než trest odnětí svobody, například domácí vězení, obecně prospěšné práce, peněžitý trest, zákaz držení a chovu zvířat nebo zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce [§ 52 odst. 1 písm. b), c), e), h), j) TrZ]; u posledně jmenovaného trestu jde zvláště o případy fotbalového chuligánství na stadionech, popřípadě i mimo něj, při cestě na fotbalový zápas a z něj (uvedené tresty lze podle § 53 odst. 2 TrZ uložit samostatně, i když trestní zákoník za některý trestný čin takový trest nestanoví). Podle § 6 odst. 1 a 2 ZSM trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá provinění, a nestanoví-li ZSM něco jiného, platí pro posouzení provinění spáchaného mladistvým TrZ.
K vydědění (po právu) nepominutelného dědice ale nedojde, jestliže došlo k zahlazení jeho odsouzení (§ 105 TrZ). Vydědění po právu předpokládá, že nepominutelný dědic byl pravomocným rozhodnutím soudu v trestním řízení uznán vinným spácháním trestného činu, provinění dle ZSM (a že tento čin byl spáchaný za okolností, které svědčí o jeho zvrhlé povaze). Z pohledu § 1646 odst. 1 písm. c) není významné, proti komu byl trestný čin zůstavitelova potomka namířen (kdo byl poškozeným), jakým jednáním (opomenutím) byl trestný čin spáchán nebo jaká byla pohnutka (motiv) protiprávního jednání potomka zůstavitele. Bylo-li však odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen (§ 106 TrZ). Právním důsledkem zahlazení odsouzení je zákonná fikce neodsouzení pachatele, která nastává dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo odsouzení zahlazeno. Právní význam zahlazení odsouzení spočívá v tom, že k odsouzení – pokud s ním zákon spojuje některé právní následky – se nepřihlíží a že na pachatele se hledí, jako by nebyl odsouzen (srov. Šámal a kol. 2012 s. 640). Znamená to (mimo jiné), že k odsouzení pachatele, které bylo pravomocným rozhodnutím zahlazeno, se nepřihlíží nejen v oblasti trestního práva, ale vždy, spojuje-li s odsouzením pachatele zákon (samozřejmě včetně ObčZ) určité právní následky. Ustanovení § 1646 odst. 1 písm. c) spojuje důvod, pro který zůstavitel může vydědit svého potomka, jenž by se jinak stal jeho dědicem (na rozdíl od § 1481, podle něhož je dědicky nezpůsobilý ten, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu, i když nebyl pravomocně odsouzen), s odsouzením pachatele pro trestný čin (spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze). Došlo-li však k zahlazení odsouzení a vznikla-li tím zákonná fikce neodsouzení pachatele, má to (mimo jiné) za následek, že na potomka zůstavitele nadále (po právní moci rozhodnutí, kterým bylo jeho odsouzení zahlazeno) nelze hledět jako na „odsouzeného“, a že se proto důvod k vydědění podle § 1646 odst. 1 písm. c) [dříve § 469a odst. 1 písm. c) ObčZ 1964] nemůže uplatnit (srov. NS 21 Cdo 1065/2011, C 12441).
TrZ vznik zákonné fikce neodsouzení pachatele (že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen) nespojuje pouze se zahlazením odsouzení. Tato zákonná fikce je obsažena i u některých jiných druhů trestu nespojených s odnětím svobody:
– podle § 65 odst. 5 TrZ: „Na pachatele, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno“;
– podle § 69 odst. 3 TrZ: „Na pachatele, kterému byl uložen peněžitý trest za jiný trestný čin než zvlášť závažný zločin, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno“;
– podle § 74 odst. 2 TrZ: „Byl-li trest zákazu činnosti vykonán, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen“;
– podle § 74b odst. 2 TrZ: „Byl-li trest zákazu držení a chovu zvířat vykonán, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen“;
– podle § 83 odst. 1 a 4 TrZ: „(1) Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil … (4) Bylo-li vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.“
Zde je vhodné pro úplnost dodat, že nahlížení na vzájemnou souvislost trestného činu a dědického práva pachatele se v úpravě vydědění zásadně odlišuje od úpravy dědické nezpůsobilosti (§ 1481). Ke vzniku dědické nezpůsobilosti stačí, byl-li trestný čin spáchán, přičemž případné odsouzení pachatele nebo zahlazení jeho odsouzení nehraje žádnou roli (viz výklad sub IV).
Druhá podmínka je ovšem nová a zcela zásadním způsobem mění dosavadní stav. V ObčZ ani v jiném právním předpise (TrZ) není pojem „okolnosti svědčící o zvrhlé povaze“ vymezen, přičemž na jeho vymezení závisí závěr soudu o tom, zda byl naplněn důvod pro vydědění nepominutelného dědice. Toto ustanovení zákona tak patří k právním normám s tzv. relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Je-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné (srov. právní názor vyjádřený například v usnesení NS 30 Cdo 2724/2016).
Legální definice trestného činu je obsažena v § 13 TrZ, když trestněprávní teorie konstantně vychází z konstrukce tzv. skutkové podstaty trestného činu – největší význam má subjektivní stránka trestného činu, která je dána zaviněním (v obecně těžší formě úmyslu nebo ve formě obecně méně závažné nedbalosti) pachatele, avšak fakultativně může být určena i pohnutkou, záměrem, cílem nebo jiným subjektivním znakem.
Pro posouzení toho, zda došlo ke spáchání trestného činu nepominutelným dědicem za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze, a zda tedy byl takový potomek (po právu) vyděděn, bude zásadní (klíčový) především trestný čin jako takový (provinění dle ZSM) spáchaný nepominutelným dědicem (srov. také Eliáš 2012 s. 672, nebo WK IV 2. vydání s. 375). Již samotný fakt, že nepominutelný dědic byl za spáchání určitého (konkrétního) trestného činu (provinění dle ZSM) pravomocně odsouzen, by měl (mohl) vést k jeho vydědění, protože už formální znaky tohoto trestného činu jsou natolik vypovídající (mimo jiné i o mravním charakteru nepominutelného dědice) či evidentní, že lze mít důvodně za to, že došlo k jeho spáchání za okolností svědčících o zvrhlé povaze nepominutelného dědice. O jaké (konkrétní) trestné činy půjde (či by jít mohlo), bude bezpochyby záviset na judikatuře vyšších soudů. Domníváme se ovšem, že mezi tyto trestné činy lze zařadit zejména následující trestné činy: vražda (§ 140 TrZ), zabití (§ 141 TrZ, obzvláště dle odstavce 2), těžké ublížení na zdraví (§ 145 TrZ), ublížení na zdraví (§ 146 TrZ), mučení a jiné nelidské a kruté zacházení (§ 149 TrZ), neposkytnutí pomoci (§ 150 a 151 TrZ), šíření nakažlivé choroby (§ 152 TrZ), ohrožení pohlavní nemocí (§ 155 TrZ), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty (§ 156 TrZ), neoprávněné odebrání tkání a orgánů (§ 164 TrZ), trestné činy proti svobodě (§ 168 až 175 TrZ), trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti (§ 185 až 193b TrZ), opuštění dítěte nebo svěřené osoby (§ 195 TrZ), týrání svěřené osoby (§ 198 TrZ), týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199 TrZ), ohrožování výchovy dítěte (§ 201 TrZ), svádění k pohlavnímu styku (§ 202 TrZ), trestné činy obecně ohrožující (zejména podle § 272, 274, 287, 290 TrZ), poškození a ohrožení životního prostředí (§ 293 TrZ), neoprávněné vypuštění znečisťujících látek (§ 297 TrZ), týrání zvířat (§ 302 TrZ), chov zvířat v nevhodných podmínkách (§ 302a TrZ), opilství (§ 360 TrZ), jde-li o tzv. rauschdelikt, tj. jde o samostatnou skutkovou podstatu, která dopadá na situace, kdy se pachatel zaviněně přivede do stavu nepříčetnosti, v němž spáchá čin, který, pokud by při jeho spáchání nebyl nepříčetný, by byl trestným činem (srov. Šámal a kol. 2012 s. 3335), a posléze trestné činy proti lidskosti, proti míru a trestné činy válečné (§ 400 až 405, § 411 až 414 TrZ).
Při výkladu slov „okolnosti svědčící o zvrhlé povaze“, respektive slova „zvrhlý“ nelze vycházet toliko z jazykového výkladu, který znamená jen prvotní přiblížení k aplikované právní normě a pro jeho zjištění je proto nutno vycházet též z jeho účelu, okolností jeho vzniku, systematických souvislostí a v neposlední řadě z obvyklých výkladových principů (srov. ustálenou judikaturu Ústavního soudu, zejména Pl. ÚS 33/97). Slovo zvrhlý je synonymem slova zvrácený. Zvrhlý alias zvrácený znamená úchylný, nenormální, perverzní, nepřirozený či zrůdný (srov. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost). Nicméně aby nepominutelný dědic naplnil důvod svého vydědění ve smyslu komentovaného ustanovení, nemusí být maniakem či jinak perverzní osobností. Postačí, je-li nepominutelný dědic v trestním řízení za určité své jednání pravomocně odsouzen, přičemž toto jednání (chování) s ohledem na jeho nepochybný a zřejmý konflikt se zájmy chráněnými trestním zákoníkem, zejména se zvýšenou (trestněprávní) ochranou člověka, jeho života, zdraví, tělesné integrity, osobní svobody, nedotknutelnosti, důstojnosti, vážnosti a jiných jeho základních lidských práv, svobod a zájmů (srov. Šámal a kol. 2012 s. 1451) je většinovou společností negativně vnímáno, přičemž míra (velikost) společenského rozhořčení (pobouření) nad takovým jednáním překračuje rámec běžného odsudku porušování pravidel fungování společnosti.
Neméně významnou oblastí (trestněprávní) ochrany je také oblast životního prostředí jako základního životního prostoru člověka, živočichů i jiných organismů, včetně ochrany zvířat, která jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, a to před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich bezdůvodným usmrcením člověkem (srov. Šámal a kol. 2012 s. 3010). Z tohoto důvodu dovozujeme, že spáchal-li nepominutelný dědic jeden z výše uvedených trestných činů proti životnímu prostředí (§ 293, 297, 302 a 302a TrZ), naplnil i tím důvod svého vydědění ve smyslu komentovaného ustanovení.
Určitým vodítkem při posuzování tohoto důvodu vydědění (avšak bez vztahu k určitým trestným činům) by mohly být (také) přitěžující okolnosti, ke kterým soud v trestním řízení (při stanovení druhu trestu a jeho výměry) přihlédne – že pachatel spáchal trestný čin:
– ze ziskuchtivosti, z pomsty, z národnostní, rasové, etnické, náboženské, třídní či jiné podobné nenávisti nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky;
– surovým nebo trýznivým způsobem, zákeřně, se zvláštní lstí nebo jiným obdobným způsobem;
– využívaje něčí nouze, tísně, bezbrannosti, závislosti nebo podřízenosti;
– vůči osobě podílející se na záchraně života a zdraví nebo na ochraně majetku;
– vůči dítěti, osobě blízké, těhotné, nemocné, zdravotně postižené, vysokého věku nebo nemohoucí a ohrozil tím jejich život nebo zdraví, způsobil jim škodu, újmu na zdraví nebo jinou újmu anebo se na jejich úkor bezdůvodně obohatil
– za krizové situace, živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek, anebo na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace [§ 42 písm. b), c), d), g) a j) TrZ].
Soud jako k přitěžující okolnosti přihlédne i k tomu, že pachatel „svedl k činu jinak trestnému, provinění nebo trestnému činu jiného, zejména dítě mladší patnácti let, mladistvého nebo osobu ve věku blízkém věku mladistvých“ [srov. § 42 písm. i) TrZ].
Ve výčtu trestných činů nebyla zmíněna například krádež (§ 205 TrZ), neboť ke spáchání takového trestného činu nedochází (zpravidla) za okolností svědčících o zvrhlé povaze jeho pachatele. Nicméně dojde-li ke krádeži za krizové situace, živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek, anebo na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace nebo vůči osobě podílející se na záchraně života a zdraví nebo na ochraně majetku, bylo by možné s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu dospět k závěru, že důvod vydědění ve smyslu komentovaného ustanovení mohl být v tomto konkrétním případě naplněn.
TrZ v § 17 upravuje tzv. „okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby“ v případech tzv. kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů (na rozdíl od základních skutkových podstat). V případě krádeže, které se pachatel dopustí za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek by mohla být naplněna i kvalifikovaná skutková podstata tohoto trestného činu [§ 205 odst. 4 písm. b) TrZ]. Nejvyšší soud se zabýval tím, zda tato kvalifikovaná skutková podstata trestného činu krádeže může být naplněna v případě „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ bez ohledu na to, zdali byl nebo nebyl vládou vyhlášen nouzový stav (čl. 5 a 6 BezpČR). Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu konstatoval, že pro použití § 205 odst. 4 písm. b) TrZ, vztahujícího se k trestným činům krádeže spáchaným za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, musí být jednoznačně prokázána věcná souvislost spáchané krádeže s danou událostí, za kterou lze považovat i aktuální výskyt koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího onemocnění covid-19. Může jít o různou souvislost, spočívající například v tom, že pachatel přímo využije či zneužije ke krádeži existující událost, anebo mu taková událost umožní či usnadní spáchání trestného činu, popřípadě pachatel počítá s tím, že v důsledku této události či opatření vyvolaných k jejímu řešení nebo zvládání nebude odhalena jeho trestná činnost, respektive nebude zjištěn a dopaden. Souvislost je zřejmá zejména v případě, jestliže trestný čin pachatele bude zaměřen přímo proti opatřením či omezením učiněným k řešení zmíněné situace, anebo bude mařit či ztěžovat její zvládání nebo odvrácení apod. Tato souvislost bude dána zcela zřejmě například tehdy, pokud se spáchaný trestný čin týkal konkrétních předmětů, které mají zvláštní důležitost pro řešení dané události, a proto zasluhují zvýšenou ochranu i trestním právem. Jako příklad je možné jmenovat mimo jiné respirátory, dezinfekční prostředky apod. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu zdůraznil, že důvodem pro zpřísnění trestního postihu v zákonné sazbě od 2 do 8 let odnětí svobody není samotná událost ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, tedy v době vydání citovaného rozhodnutí zmíněná koronavirová pandemie, ale až vlastní projev pachatele, který zneužívá těchto existujících podmínek ke spáchání trestného činu (NS 15 Tdo 110/2021).
V této souvislosti bychom rádi zmínili ještě § 14 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (§ 1 až 8a tohoto zákona pozbývají platnosti uplynutím dne 30. 11. 2022), dle kterého „je-li spáchán trestný čin v době stavu pandemické pohotovosti, která je stavem, v jehož rámci dochází k ohrožení života nebo zdraví lidí, a předpisy trestního práva s touto okolností spojují použití vyšší trestní sazby nebo ji považují za přitěžující okolnost, soud k této okolnosti při posuzování trestného činu přihlédne pouze tehdy, pokud je trestným činem poškozen či ohrožen zájem společnosti na zvládání epidemie COVID-19“ (toto ustanovení zákona, který nabyl účinnosti 27. 2. 2021, nebylo aplikovatelné v případě, kterým se zabýval velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, neboť k jednání pachatele došlo 9. 4. 2020).
Nedomníváme se ale, že při posuzování důvodnosti vydědění je nutné (vždy) vycházet z předpokladu, že aby nepominutelný dědic naplnil tento důvod vydědění, musel spáchal trestný čin z jiné zavrženíhodné pohnutky, popřípadě dokonce z pohnutky zvlášť zavrženíhodné [§ 54 odst. 3 písm. a) TrZ], která je podmínkou použití vyšší trestní sazby – výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Za jinou zavrženíhodnou pohnutku lze obecně považovat pohnutku, která je v zásadním rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě pachatele k lidskému životu, například pomstychtivost. Naproti tomu nelze takový charakter přičítat pohnutkám, které mají podklad v přirozených citech člověka (například žárlivost) nebo ve stavu okamžitého afektu, v dlouhodobé stresové situaci, v napětí v meziosobních vztazích apod. (Šámal a kol. 2012 s. 1478). Trestněprávní teorie dospěla k závěru, že pramení-li pohnutka činu z psychické poruchy nebo deviantního pudového založení pachatele (sexuální úchylky, například pedofilie, sadismus), nelze v takových případech zpravidla usuzovat na zavrženíhodnost pohnutky, která je dána onemocněním nebo biologicky, bez viny pachatele (Šámal a kol. 2012 s. 1478). Máme přesto za to, že pro účely civilního řízení, v jehož rámci se zvažuje, zda v konkrétním případě došlo ze strany nepominutelného dědice k naplnění komentovaného důvodu vydědění, není nutno (vždy) zohlednit citovaný trestněprávní výklad. Dostatečně odůvodňujícím pro naplnění komentovaného důvodu vydědění bude totiž již samotný fakt, že pohnutka činu pramenila z psychické poruchy nebo ze sexuální úchylky pachatele, neboť při zvažování důvodnosti vydědění nejde o „posuzování viny“, nýbrž toliko o objasnění, zda ke spáchání trestného činu nepominutelným dědicem došlo za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze (ke vzájemnému vztahu mezi TrZ a ObčZ srov. přiměřeně závěry obsažené v rozsudku NS 24 Cdo 4761/2018).
Na zavrženíhodnost pohnutky bude možné však usuzovat tehdy, jestliže u pachatele jinak sexuálně normálního pohnutka vyplynula z jeho sexuální nevázanosti, zvrhlosti či zvrácenosti (srov. přiměřeně stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, čj. Tpjf 30/76, Rt 41/1976, s. 438 a 439).
Byl-li nepominutelný dědic v trestním řízení pravomocně odsouzen a dojde-li ke sporu (zda ke spáchání trestného činu došlo za okolností svědčících o zvrhlé povaze nepominutelného dědice), půjde (zpravidla) o spor právní (§ 169 ZŘS), neboť skutkové okolnosti odsouzení budou v trestním rozsudku uvedeny.
DVOŘÁK, J., FIALA, J., ŠEŠINA, M., ŠVESTKA, J., WAWERKA, K. Občanský zákoník: Komentář, Svazek IV, (§ 1475-1720). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-8-11]. ASPI_ID KO89_d2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X:
Důvod vydědění, spočívající v odsouzení pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, uvedený v § 469a odst. 1 písm. c) zák. č. 40/1964 Sb. byl v § 1646 odst. 1 pod písm. c) obč. zák. nahrazen odsouzením nepominutelného dědice pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze. V takovém případě bude předložen pravomocný rozsudek, který pravděpodobně nebude konstatovat, že šlo o trestný čin spáchaný za okolností svědčících o zvrhlé povaze nepominutelného dědice. To bude třeba posoudit z výroku a z odůvodnění odsuzujícího rozsudku. V případě sporu o tom půjde o spor o otázce právní (§ 169 z. ř. s.), neboť skutkové okolnosti odsouzení budou v rozsudku uvedeny. Vyděděný také nemusí být odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, může tedy jít i o odsouzení na dobu kratší a může zřejmě jít i o odsouzení, při kterém soud povolil podmíněný odklad výkonu trestu. Takový důvod vydědění bude zřejmě naplněn zejména v případech, kdy nepominutelný dědic spáchal úmyslný trestný čin, uvedený v trestním zákoníku, zejména v případech, kdy byl takový čin spáchán na osobě, která má být zvláště chráněna, jako např. na těhotné ženě, na dítěti mladším patnácti let, nebo byl-li spáchán zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, či z jiné zavrženíhodné pohnutky.
Důvodová zpráva ke komentovanému ustanovení uvádí, že poukaz na zvrhlou povahu je dostatečně vypovídající a umožňuje od sebe odlišit případy trestných činů, které si sankci dědického práva zasluhují, aniž trestní sazba a uložený trest padají na váhu (chladnokrevná loupež nebo vražda, znásilnění, utýrání zůstavitelova zvířete), od případů, které pro vydědění nemohou mít rozumný význam (hospodská rvačka o děvče, exces z nutné obrany vysvětlitelný úzkostí napadeného, krádež z hladu apod.). Zvrhlou povahu pachatele je nutno posoudit nejen z hlediska obecné morálky, ale i se zřetelem k tomu, nakolik se konkrétní trestný čin dotýká zůstavitelovy cti a cti jeho rodiny (kdo byl sám odsouzen jako recidivista za opakované krádeže, těžko může vydědit potomka odsouzeného rovněž za krádež). Cestu v tomto směru naznačí také judikatura.
