Pro řízení o dědictví je příslušný okresní soud, v jehož obvodu:
a) měl zůstavitel v době smrti evidováno místo trvalého pobytu v informačním systému evidence obyvatel podle jiného právního předpisu, popřípadě místo jiného pobytu evidované podle jiných právních předpisů,
b) měl zůstavitel naposledy bydliště, popřípadě, neměl-li bydliště nebo nelze-li bydliště zjistit, místo, kde se naposledy zdržoval, není-li dána příslušnost podle písmene a),
c) je zůstavitelův nemovitý majetek, není-li dána příslušnost podle písmene a) nebo b),
d) zůstavitel zemřel, není-li dána příslušnost podle písmene a), b) nebo c).
VLÁČIL, David. § 98 [Podmínky příslušnosti]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 204–208, marg. č. 12:
Místní příslušnost
Místní příslušnost vymezuje okruh působnosti jednotlivých soudů téhož druhu; jde o určení, který konkrétní soud prvního stupně má určitou věc projednat a rozhodnout. V řízení o pozůstalosti jsou v prvním stupni vždy příslušné okresní (obvodní) soudy, popřípadě Městský soud v Brně (§ 3 odst. 1), naopak krajské soudy (Městský soud v Praze) jsou příslušné k rozhodování o odvolání (§ 10 OSŘ). Nejvyšší soud je pak příslušný k rozhodnutí o dovolání proti usnesením odvolacího soudu (§ 10a OSŘ), pokud proti nim zákon opravný prostředek připouští. Dané ustanovení řeší jen otázku místní příslušnosti, nikoliv pravomoci (resp. mezinárodní příslušnosti) soudů České republiky k řízení o pozůstalosti, kterou je třeba posuzovat podle přímo aplikovatelných předpisů Evropské unie, popřípadě podle ZMPS.
Příslušnost dle trvalého pobytu a dle pobytu cizinců [K odstavci 1 písm. a)]
V pozůstalostním řízení je – oproti obecné zásadě, že k řízení podle zákona je příslušný obecný soud osoby, v jejímž zájmu se řízení koná (§ 4 odst. 1) – specificky založena místní příslušnost toho okresního soudu, v jehož obvodu měl zůstavitel v době smrti evidováno místo trvalého pobytu v informačním systému evidence obyvatel. Oproti dosavadní úpravě tak zákonodárce opouští princip, že pozůstalostní řízení má být vedeno tam, kde měl zemřelý své poslední faktické bydliště, což vedlo v praxi často ke vzniku negativních sporů o místní příslušnost toho kterého soudu a značně prodlužovalo pozůstalostní řízení, především v počáteční fázi. Místo evidovaného trvalého pobytu jako kritérium pro jednoduché určení místně příslušného soudu bylo již dříve použito například v exekučním řádu, přestože jinak procesní předpisy obecně upřednostňují místo faktického bydliště účastníka (srov. § 4 odst. 1 a 2 ZŘS nebo § 85 odst. 1 OSŘ).
Trvalým pobytem se rozumí adresa pobytu občana v České republice, která je vedena v registru obyvatel ve formě referenční vazby (kódu adresního místa) na referenční údaj o adrese v základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je podle zvláštního právního předpisu označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem, a který je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci. Místem trvalého pobytu občana v době jeho narození je místo trvalého pobytu jeho matky, pokud se rodiče nedohodnou jinak. Toto pravidlo má v pozůstalostním řízení význam zejména u nezletilých dětí, které zemřely krátce po porodu (k tomu srov. i § 141 odst. 4). Změnu místa trvalého pobytu občan ohlásí ohlašovně v místě nového trvalého pobytu. Je-li údaj o místě trvalého pobytu úředně zrušen (§ 12), je místem trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu byl občanovi trvalý pobyt úředně zrušen.
U cizinců (pokud je pro ně dána pravomoc, resp. mezinárodní příslušnost tuzemských soudů) se obdobně vychází z evidence vedené Ministerstvem vnitra České republiky. PobCiz rozlišuje přechodný pobyt, dlouhodobý pobyt a trvalý pobyt cizinců na našem území. Evidenci v informačním systému policie a Ministerstva vnitra upravuje § 158 PobCiz, který v písmenu a) bodu 1 stanoví, že policie při výkonu působnosti provozuje informační systém cizinců, jehož je správcem a který obsahuje – mimo jiné – jméno, popřípadě jména, příjmení, včetně dřívějších jmen a příjmení, den, měsíc a rok narození, pohlaví a státní příslušnost cizince a dále údaje v rozsahu žádosti o udělení víza (§ 54 PobCiz), povolení k dlouhodobému pobytu (§ 42 odst. 5 PobCiz), povolení k trvalému pobytu (§ 70 odst. 1 PobCiz). Soud je oprávněn se obrátit se žádostí o poskytnutí jemu potřebných informací na Ministerstvo vnitra České republiky.
Pro určení místní příslušnosti je vždy rozhodující údaj o evidenci trvalého pobytu (jiného pobytu) účinný ke dni smrti zůstavitele, a to i kdyby se neshodoval s jeho posledním faktickým (skutečným) místem pobytu nebo kdyby tímto místem byla úřední adresa ohlašovny. Stejně tak se nebude přihlížet k případným chybám v evidenci. Zákon takto zjednodušil pravidlo o určení místní příslušnosti soudu, čímž se předejde v praxi častým sporům o příslušnost složitým zjišťováním posledního skutečného bydliště zůstavitele.
Příslušnost dle bydliště [K odstavci 1 písm. b)]
Nelze-li stanovit místní příslušnost podle písmene a), zejména proto, že zůstavitel neprochází žádnou ze zákonem předpokládaných evidencí nebo v ní nemá ke dni své smrti uveden žádný údaj o svém pobytu, je podpůrně příslušnost založena místem faktického bydliště zůstavitele (jako tomu bylo v úpravě provedené do 31. 12. 2013), jinak místem, kde se zůstavitel naposledy zdržoval před svým úmrtím.
Pojem bydliště, užitý v ZŘS v případě posuzování příslušnosti podle písmene b), nelze zaměňovat s pojmem „trvalý pobyt“ (eventuálně „jiný pobyt“), který užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel (srov. § 10 EvOb). Bydlištěm fyzické osoby se tradičně v oboru procesního práva rozumí obec, popřípadě městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se tam trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popřípadě kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Musí jít samozřejmě o místo, které je k bydlení fakticky způsobilé (bydliště nelze mít na pozemku). V případě pochybností o faktickém pobytu zůstavitele je na okresním soudu, u něhož bylo řízení zahájeno nebo který obdržel oznámení o úmrtí (popřípadě na soudním komisaři, byl-li již pověřen), aby místo faktického bydliště před vyslovením své místní nepříslušnosti prověřil (například dotazem na v úvahu přicházející dědice, spolužijící osoby, držitele poštovní licence apod.). Rozdíl mezi bydlištěm a místem, kde se zůstavitel jen „zdržoval“, je velmi neostrý, vliv tu bude hrát především subjektivní hledisko na straně zůstavitele (co on za své bydliště považoval). Soudní komisař však samozřejmě bude při přezkumu tohoto subjektivního hlediska omezen tím, co sám zůstavitel navenek manifestoval (například zda se o bydlišti zmínil v závěti sepsané krátce před smrtí apod.). Považoval-li zůstavitel více míst za své bydliště (popřípadě se tam jen zdržoval), uplatní se zásada § 11 odst. 2 OSŘ, že příslušný je kterýkoliv soud, který splňuje zákonná kritéria. V pozůstalostním řízení pak půjde o ten soud, u něhož bylo nejdříve zahájeno řízení, ať už na návrh, či bez návrhu (§ 138).
Je možno upozornit, že § 80 ObčZ, který ovšem upravuje hmotněprávní vztahy, pracuje s definicí, podle níž bydliště má člověk v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě (odstavec 1). Věta druhou a třetí však nelze v rámci pozůstalostního řízení při výkladu pojmu bydliště ani přiměřeně z povahy věci použít. Obdobně nelze aplikovat ani pravidlo § 80 odst. 2 ObčZ, podle něhož nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy. Aplikace uvedených pravidel je vyloučena, protože ZŘS obsahuje vlastní odlišnou úpravu.
Neměl-li zůstavitel bydliště, je místně příslušným soud, v jehož obvodu se naposledy zdržoval. Jde o takové místo, kde se zůstavitel nezdržoval jen náhodou nebo krátkodobě (návštěva u příbuzných), nýbrž i zde by měl být zachován ráz určité trvalosti (může jít například o léčebnu dlouhodobě nemocných apod.). Kdyby pojem „zdržovat se“ měl být vykládán nepřiměřeně široce, ztratilo by na významu navazující ustanovení spojující podpůrně místní příslušnost s místem úmrtí zůstavitele.
Příslušnost dle nemovitého majetku [K odstavci 1 písm. c)]
Jen pokud selhávají kritéria uvedená pod písmeny a) i b), pak se subsidiárně místní příslušnost stanoví podle místa zůstavitelova nemovitého majetku, který zjevně patří do pozůstalosti po něm. Nejčastěji půjde o případy zůstavitelů, kteří dlouhodobě bydleli mimo území České republiky, aniž by měli evidováno místo trvalého pobytu, popřípadě o zůstavitele, kteří nebyli státními občany České republiky, ale přesto je podle zákona dána pravomoc tuzemských soudů k projednání pozůstalosti po nich. Co se rozumí nemovitou věcí, je nově definováno v § 498 odst. 1 ObčZ tak, že nemovité věci jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li jiný právní předpis, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá. Naproti tomu veškeré další věci, ať je jejich podstata hmotná, nebo nehmotná, jsou považovány za movité. Vedle pozemků a staveb jsou za nemovitosti nově pokládána na základě zákona i věcná práva váznoucí na nemovitostech, zejména právo stavby, služebnost, zástavní a zadržovací právo. Není zcela zřejmé, zda i ve vztahu k těmto institutům měla být, oproti předchozí úpravě, takto poněkud široce založena místní příslušnost pozůstalostního soudu, nicméně znění § 498 odst. 1 ObčZ nasvědčuje spíše kladné odpovědi. Bude-li mít zůstavitel více nemovitých věcí situovaných v obvodech různých okresních soudů, bude z výše vyložených důvodů místně příslušný kterýkoliv z nich, resp. ten, u něhož bylo nejdříve zahájeno řízení.
Příslušnost dle místa úmrtí [K odstavci 1 písm. d)]
Nelze-li místní příslušnost založit podle okolností uvedených pod písmeny a) až c), je posledním kritériem místo úmrtí zůstavitele. Místo úmrtí je především uvedeno v úmrtním listu (jedná se o místo, kde zůstavitel zemřel, není-li toto místo známo, pak místo, kde byl zemřelý nalezen, a zemřel-li v dopravním prostředku, jde o místo, kde byl z tohoto prostředku vyložen). Pokud byl nezvěstný zůstavitel prohlášen za mrtvého soudem (§ 54 a násl.), pak za místo, kde zemřel člověk prohlášený za mrtvého, platí to, kde naposledy pobýval živý (§ 28 odst. 2 ObčZ). Jde o konstrukci nevyvratitelné domněnky, která v popisované situaci zakládá místní příslušnost pozůstalostního soudu. Je otázkou, zda zákonodárcem použitý termín „pobýval živý“ vykládat jako místo, kde byl zůstavitel naposledy viděn, spíše je třeba se klonit ke stanovisku, že jde o místo, kde naposledy zůstavitel bydlel nebo se alespoň zdržoval, v takovém případě však bude zpravidla založena příslušnost již podle písmene b), leda by se zůstavitel takto zdržoval v cizině.
Pokud by v daném řízení o pozůstalosti byla dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudů České republiky, ale přesto by nebyla založena místní příslušnost podle hledisek uvedených v § 98 odst. 1 písm. a) až d) OSŘ, pak soud, k němuž byl návrh na zahájení řízení podán nebo který sám z úřední povinnosti zahájil usnesením řízení o pozůstalosti (resp. jím pověřený soudní komisař), vysloví svou místní nepříslušnost (§ 105 odst. 1 OSŘ) a za podmínek uvedených v § 11 odst. 3 OSŘ po právní moci svého usnesení věc předloží Nejvyššímu soudu, který následně svým usnesením určí, který (místně příslušný) soud věc projedná a rozhodne. Nelze souhlasit s názorem, že lze aplikovat obecné ustanovení § 4 odst. 1, podle něhož by v takovém případě byl příslušný obecný soud osoby, v jejímž zájmu se řízení koná (tedy dědice), neboť hypotéza obecného ustanovení o místní příslušnosti dopadá jen na situace, kdy ZŘS nestanoví jinak, což je právě případ § 98 obsaženého ve zvláštní části.
