TLÁŠKOVÁ, Šárka. § 168 [Spor o dědické právo]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 364–368:
§ 168 z. ř. s.
Soud vyšetří dědická práva všech, které vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží. Nemohou-li všechna dědická práva vedle sebe obstát, je tu spor o dědické právo.
Spor o dědické právo
Úprava v § 168 až 173 je obdobou dřívějšího § 175k OSŘ účinného do 31. 12. 2013. Dosavadní judikatura k § 175k OSŘ bude proto z převážné části využitelná i nadále.
Spory o dědické právo jsou upraveny obdobně jako do 31. 12. 2013, nově je v § 168 obsažena definice, co je spor o dědické právo. Spor o dědické právo nastane, pokud někdo o sobě tvrdí, že je dědicem, a popírá, že by dědické právo svědčilo někomu jinému, kdo se vydává za dědice – mezi účastníky je tedy sporné, kdo z nich je dědicem; popřípadě je mezi nimi sporný základ dědického práva – zda tu dědické právo je, či není. Tvrzená dědická práva vedle sebe nemohou zcela nebo částečně obstát a nemohou být podkladem pro usnesení o dědictví. Takový spor není možné řešit výlučně až v usnesení o dědictví, protože má vliv na to, kdo je účastníkem řízení, má tak možnost vykonávat svými procesními úkony vliv na průběh a výsledek řízení, a pouze s účastníkem může být v řízení jednáno.
Při spornosti dědického práva je třeba za účastníky dědického řízení považovat všechny údajné dědice, a to až do doby, než bude spor o dědické právo vyřešen a než bude účast některého z nich v řízení ukončena. Je proto nutné jednat jako s účastníky s nimi se všemi, tj. například předvolávat k jednání všechny tyto osoby, a dbát na to, aby nebyla porušena zásada rovného postavení účastníků (§ 18 OSŘ).
Spor může mít dvě podoby:
spor se týká nesporných skutečností, jde jen o právní posouzení, nebo
mezi účastníky je sporná skutková stránka věci.
Na povaze sporu potom závisí další postup soudu – buď podle § 169, nebo podle § 170. Právní otázkou je vyřešení sporu o dědické právo tehdy, jsou-li rozhodné skutečnosti mezi účastníky nesporné a rozhodnutí závisí jen na právním posouzení těchto skutečností.
Nelze však vyloučit ani situaci, že v konkrétním případě bude mezi účastníky spor jak z hlediska skutkových tvrzení, tak z hlediska právního posouzení – pak má „přednost“ skutkový spor.
Na otázku, jak by měl být dědický titul popřen, dává odpověď prvorepubliková judikatura – NS ČSR R II 253/3 (Vážný 17557): K přesunu postavení pro budoucí spor o právo dědické v neprospěch dědice, přihlášeného z posledního pořízení (§ 126 nesporného patentu), nestačí pouhé bezdůvodné popření pravosti posledního pořízení dědicem, přihlášeným ze zákona, nýbrž je třeba, aby bylo odůvodněno, proč byla pravost posledního pořízení popřena, aby bylo poukázáno na takové vady, které činí popření hodnověrným, a aby bylo popření doloženo takovými skutečnostmi, které jsou s to vzbuditi pochybnosti o pravosti posledního pořízení a zeslabiti sílu tohoto delačního důvodu.
Nové posuzování, s kým bude (dále) jednáno jako s účastníkem řízení, poté, co bylo ve sporu o dědické právo pravomocně rozhodnuto usnesením vydaným podle § 175k odst. 1 OSŘ (nyní § 169 ZŘS) nebo rozhodnutím soudu vydaným podle části třetí OSŘ o dědickém právu uplatněném žalobou podle § 175k odst. 2 OSŘ (nyní § 170 ZŘS), může být v řízení o dědictví znovu ve smyslu § 175k odst. 1 nebo 2 OSŘ (nyní § 169 a 170 ZŘS) posuzováno, s kým bude (dále) jednáno jako s účastníkem řízení, jen tehdy, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a jestliže v řízení vznikl „nový“ („další“) spor o dědické právo (NS 21 Cdo 4758/2009).
Co není sporem o dědické právo
Dědické řízení (nyní řízení o pozůstalosti) není řízením, ve kterém by soud mohl přezkoumávat otázky osobního stavu. Výrok rozsudku soudu o osobním stavu je závazný i pro řízení o dědictví (§ 159a odst. 3 OSŘ). Je-li osobní stav doložen jinou veřejnou listinou (například rodným listem, oddacím listem), vychází soud z této veřejné listiny (§ 134 OSŘ). Zpochybňování či tvrzení dědického práva, které se opírá o zpochybňování či tvrzení osobního stavu (například popírání či tvrzení rodičovství zůstavitele k určité osobě, popírání platnosti manželství apod.), není proto důvodem k postupu podle § 175k odst. 2 OSŘ (MS v Praze 24 Co 369/97, AN 4/1998 s. 95).
Dědické právo, které má být založeno na příbuzenském vztahu k zůstaviteli (tj. dědické právo manžela, dětí, rodičů, sourozenců atd.), posuzuje soud v dědickém řízení na základě matričních dokladů, které jsou veřejnými listinami ve smyslu § 134 OSŘ (rodné listy, oddací listy). Jestliže někdo v průběhu dědického řízení v rozporu s matričními doklady tvrdí, že je v takovém příbuzenském vztahu k zůstaviteli, který zakládá jeho dědické právo jako dědice ze zákona (například že je dítětem zůstavitele), není to důvodem pro postup podle § 175k odst. 2 OSŘ, neboť nejde o skutkový spor, ale o otázku osobního stavu. Nepředloží-li tato osoba v průběhu dědického řízení rozhodnutí soudu o osobním stavu, které by prokazovalo tvrzený vztah k zůstaviteli a nesprávnost toho, co je uvedeno ve veřejné listině (matričním dokladu), nelze ji důvodně považovat za dědice, a proto ani za účastníka dědického řízení ve smyslu 175b OSŘ. Taková osoba není oprávněna podat odvolání proti rozhodnutí, které bylo v dědickém řízení vydáno (MS v Praze 24 Co 31/2003, SR 10/2004 s. 380).
Spor o to, zda má být proveden zápočet na dědický podíl, není sporem o dědické právo, neboť v takovém sporu nejde o dědické právo, ale jen o modifikaci dědických podílů osob, jejichž dědické právo bylo zjištěno. Spory o provedení zápočtu na dědický podíl se proto řeší vždy jen v řízení o pozůstalosti, a to jako předběžné otázky pro usnesení o pozůstalosti. K tomu viz NS 30 Cdo 889/2002 (Rc 20/2004): Spor mezi dědici o skutečnostech rozhodných pro závěr o započtení daru na dědický podíl některého z dědiců není sporem o dědické právo. Otázku započtení daru na dědický podíl dědice řeší soud v řízení o dědictví při rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů (§ 484 ObčZ 1964); postup podle § 175k odst. 2 OSŘ není v takovém případě možný.
Stanovení ceny daru pro účely započtení na dědický podíl podle § 484 ObčZ 1964 je právní otázkou, jejíž řešení náleží pouze do pravomoci soudu, který vede dědické řízení. Spor mezi dědici o stanovení ceny daru není důvodem pro postup podle § 175k odst. 2 OSŘ. Byl-li některým z účastníků podán návrh na zahájení občanskoprávního řízení „o určení ceny daru“, není to důvodem pro přerušení řízení o dědictví podle § 109 odst. 2 písm. b) nebo c) OSŘ (MS v Praze 24 Co 201/98, AN 6/1998 s. 145).
Spor mezi dědici o výši jejich dědického podílu, vzniklý například v souvislosti s rozdílnými názory účastníků na to, jaký dědický podíl vyplývá pro závětního dědice ze zůstavitelovy závěti, není sporem o dědické právo, neboť ani v tomto sporu nejde o dědické právo, ale o výši dědických podílů, a proto může být tato otázka řešena jen v usnesení o pozůstalosti.
Do stejné kategorie bude spadat i posouzení výše vypořádání dědice ze zákona, který se staral o zůstavitele delší dobu nebo přispěl značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem, aniž byl za to odměňován podle § 1693 odst. 3 ObčZ. Vypořádání se poskytne ve výši přiměřené trvání a rozsahu toho, co plnil, a hodnotě pozůstalosti; o tuto výši se zvětší jeho dědický podíl. To platí i v případě, že dědic, který není pozůstalým manželem, plnil vůči zůstaviteli vyživovací nebo obdobnou povinnost. Právo dědice na vypořádání se přiznává jen pro případ dědění ze zákona; pořídí-li zůstavitel pro případ své smrti, vychází se z toho, že při povolání dědiců vzal i tyto skutečnosti v úvahu.
Bude sem spadat i posouzení dědické způsobilosti v případě, že se dědic dopustil činu povahy trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli (§ 1481 ObčZ), a to za předpokladu, že věcné řízení nebylo zahájeno.
Neuplatnění zásady koncentrace řízení, dokazování před soudním komisařem
V rámci vyšetření dědického práva je důležité mít na paměti ustanovení o provádění dokazování.
O dokazování před soudním komisařem platí totéž, co o dokazování před soudem (§ 38 odst. 3 OSŘ). Provádí-li soudní komisař dokazování, musí tak činit při jednání (§ 122 odst. 1 OSŘ), ke kterému je povinen předvolat všechny účastníky řízení (§ 115 odst. 1 OSŘ), tedy i toho, jehož dědické právo je předmětem sporu. Při dokazovaní před soudním komisařem mají účastníci řízení stejná práva jako při dokazování před soudem, tedy například právo navrhovat důkazy, vyjádřit se ke všem návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny, klást se souhlasem soudního komisaře otázky svědkům apod. (§ 120 a násl. OSŘ).
V řízení o pozůstalosti se neuplatní zásada koncentrace řízení, typická pro sporná řízení (§ 114c odst. 5 OSŘ). Zákonná koncentrace řízení omezuje soud potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (NS 29 Cdo 4209/2009). Oproti tomu v nesporných řízeních, tedy i v řízení o pozůstalosti, může účastník uvádět rozhodné skutečnosti a označovat důkazy až do vydání nebo vyhlášení rozhodnutí. Tím není dotčeno právo účastníka uvádět nové skutečnosti a důkazy v odvolacím řízení (§ 20 odst. 2). K tomu shodně i judikatura: Ve sporném soudním řízení po odkazu z dědického řízení soud posoudí všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro závěr o tvrzeném (popíraném) dědickém právu. Z hlediska takového posouzení a rozhodnutí není významné, zda se všechny spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení dědickém, nebo některé z nich byly formulovány až v řízení sporném (NS 21 Cdo 2537/2010, C 9309).
Účastníci tedy mohou v řízení o pozůstalosti (i účelově) měnit svá tvrzení a navrhovat důkazy k jejich prokázání.
