Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 208/2018, ze dne 26. 1. 2023:
Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp.zn. [spisová značka]:“ Vyvolalo-li právní jednání (opomenutí) dlužníka, jehož neúčinnosti se věřitel domáhá, následky až po [datum], posuzuje se otázka, zda a popřípadě za jakých podmínek jde o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Nedovolá-li se neopomenutelný dědic, který byl v rozporu s § 479 obč. zák. zůstavitelem v závěti opomenut, aniž by došlo k jeho vydědění, relativní neplatnosti závěti, jde o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti ve smyslu § 591 písm. d) o. z., pouze tehdy, jestliže mravní závazek nebo ohledy slušnosti, jimž bylo tímto opomenutím vyhověno, převáží nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli, jestliže je takové jednání (opomenutí) dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesnižuje podstatně hodnotu jeho majetku a jestliže lze za daných konkrétních okolností případu ospravedlnit skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele v důsledku svého opomenutí umožnil třetí osobě nabýt majetek, který by – nebýt tohoto opomenutí – náležel dlužníkovi, a že proto právo věřitele zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno.“
Soud dále konstatuje, že odpůrčí žaloba byla podána včas, tedy ve lhůtě dvou let, neboť ke schválení dědické dohody došlo dne [datum] a žalobkyně svůj nárok uplatnila u soudu žalobou v projednávané věci dne [datum]. Že věřitel může s úspěchem odporovat dohodě o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, kterou dlužník (jako dědic) uzavřel v úmyslu zkrátit své věřitele, jsou-li pro vyslovení odporovatelnosti splněny všechny předpoklady, konstatoval i Nejvyšší soud (srovnej např. rozsudek NS ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4369/2010). V rozsudku ze 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 867/2018 pak Nejvyšší soud výslovně uvedl, že za„ bezúplatné právní jednání dlužníka“ ve smyslu ustanovení § 591 o. z. ve spojení s ustanovením § 592 o. z. lze považovat i dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti schválenou soudem, na jejímž základě dlužník nenabyl majetek ve výši odpovídající alespoň jeho dědickému podílu, který by jinak (nebýt této dohody) z pozůstalosti nabyl a který právě v důsledku uzavření dohody o rozdělení pozůstalosti nemůže být použit k uspokojení jeho věřitelů.
Soud se tedy v dalším řízení po zrušení prvního rozsudku vydaného zdejším soudem zaměřil na zjištění, zda byl naplněn smysl ust. § 591 písm. d) občanského zákoníku. Přičemž měl na paměti, že otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu § 591 písm. d) občanského zákoníku vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění se jedná, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění (osoba, která měla z právního jednání (opomenutí) dlužníka prospěch) a jakou subjektivní hodnotu pro ni toto plnění s ohledem na její majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné právní jednání (opomenutí) nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti).
Po důkladném posouzení všeho výše uvedeného dospěl soud k závěru, že se žalobkyně nemůže účinně domáhat neúčinnosti právního jednání dědické smlouvy výše specifikované, když má soud za zcela prokázané, že plněním dlužnice bylo vyhověno jejímu mravnímu závazku vůči žalované i jejímu bratrovi a současně také ohledům slušnosti.
Přestože by žalobkyně mohla zpeněžením dědického podílu [jméno] [příjmení] uspokojit svou vymahatelnou pohledávku a s ohledem na to, že je [jméno] [příjmení] v podstatě nemajetná, když je na ní vedeno množství exekucí, přičemž jejím příjmem je zejména invalidní důchod třetího stupně, který pobírá, a nelze tak vyhodnotit, že by plnění, jehož se vzdala dědickou smlouvou, bylo přiměřené jejím majetkovým poměrům, soud má za to, že morální závazek vůči matce, který nejen ji, ale také zbylé pozůstalé sourozence stíhá, toto zcela ospravedlňuje. V době uzavření dědické dohody o rozdělení pozůstalosti se žalovaná nenacházela a stále nenachází ve zcela dobré finanční situaci. Žalovaná je starobní důchodkyní a svou domácnost sdílí jak se synem [jméno], jež je odkázán na její péči a rovněž pobírá invalidní důchod, tak se synem [jméno], který nepracuje a spolu s žalovanou pečuje o bratra. Lze tak uzavřít, že pro žalovanou, která nedisponuje takovými finančními prostředky, aby mohla vyplatit své děti z podílu na dědictví, tvoří předmětný byt, ve kterém se synem žijí velkou majetkovou hodnotu, a to zejména s ohledem na její sociální situaci.
Z provedených výslechů má pak soud za prokázané, že dlužnice [jméno] [příjmení] nepřistoupila k uzavření dědické dohody pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, ale právě proto, aby stejně jako její sourozenci dostála mravnímu závazku vůči matce. [jméno] [příjmení] se za svou finanční situaci styděla, neinformovala o ní ani matku, ani sourozence. Soudu je po její výpovědi (a to i z jejích nonverbálních projevů) zřejmé, že jde u této svědkyně o situaci tzv.„ dluhové pasti“, kdy není schopna své závazky vyřešit (nepovolili mi ani osobní bankrot“), tuto pro ni tíživou realitu ve svém vědomí potlačuje (nevím kolik dlužím) a lze jí uvěřit i v tom smyslu, že si při dotazu na své závazky při dědickém řízení„ dávný dluh“ ani nevybavila. Jak žalovaná, tak všichni ostatní svědci shodně potvrdili, že o finančních závazcích a exekucích [jméno] [příjmení] nic nevěděli. Lze též uvěřit tomu, že motivem pro vzdání se podílu na dědictví byl především úmysl zajistit bezproblémové bydlení matce a postiženému bratrovi. Navíc, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] to zcela zřejmě učinili z podnětu, nebo podle příkladu [jméno] [celé jméno žalované], což vyplývá z porovnání výpovědí těchto svědků. Pro soud věrohodnost účastnické výpovědi žalované a svědků stvrzuje zejména okolnost, že svého dědického podílu se nevzdala pouze [jméno] [příjmení], ale též její dva sourozenci [jméno] a [jméno], kteří nemohli být motivováni úmyslem krátit věřitele.
Zejména s přihlédnutím k tíživé životní situaci žalované, která se více než 50 let stará o svého syna, který je kvadruplegikem, a pro kterého se tak v podstatě obětovala, aby nemusel trávit svůj život v ústavech tomu určených, ale mohl svůj život, jehož kvalita je s ohledem na zdravotní indispozice už tak značně snížena, strávit v domově, obklopen blízkými, považuje soud za ospravedlnitelné, že uzavřením dohody o rozdělení pozůstalosti dlužnice [jméno] [příjmení] zvýhodnila žalovanou na úkor svého věřitele, žalobkyně, a upřednostnila splnění mravního závazku vůči své matce, před svým právním závazkem vůči žalobkyni, jako svému věřiteli.
K námitce žalobkyně, že si žalovaná sama zvolila tuto cestu, přičemž mohla syna dát do péče ústavu k tomu určenému a tím zlepšit svou situaci, stejně jako k tvrzení, že dlužnice nemůže být žádným způsobem morálně vázána k péči o svého bratra, soud konstatuje, že s takovýmto názorem žalobkyně nelze souhlasit, nelze jej mít za morální a už vůbec ne za slušný. Skutečnost, že žalovaná nepřenechala péči o svého syna, který je zcela závislý na péči druhé osoby, na zařízení státu k tomu určenému, ale situaci řešila celý život svého syna [jméno] tak, že se sama stala jeho pečovatelem, tak, aby mu zajistila možnost života, již tak nepřízní osudu zatíženého, alespoň v domácím prostředí, mezi svými blízkými, kteří mu dají nejen fyzickou, ale také jistě potřebnou psychickou a citovou podporu, nelze v žádném případě mít k její tíži, ba naopak. Nadto sourozenci v žádném případě nejsou vyjmuti z mravní povinnosti podporovat se v případě nesnází. Nadto soud nepovažuje žalovanou namítanou skutečnost, že žalovaná pečuje o syna v domácím prostředí, za relevantní pro věc samou.
