Evropské dědické osvědčení

§ 288a zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů:

[Evropské dědické osvědčení]

(1) Evropské dědické osvědčení vydá za podmínek stanovených přímo použitelným předpisem Evropské unie usnesením soud místně příslušný pro řízení o pozůstalosti na žádost žadatele k prokázání jeho statusu nebo k vykonání práv či pravomocí. Do skončení řízení o pozůstalosti evropské dědické osvědčení vydá jménem tohoto soudu notář jako soudní komisař.

(2) Účastníky řízení o vydání evropského dědického osvědčení jsou vedle žadatele ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici nebo odkazovníky, správce pozůstalosti nebo vykonavatel závěti, jejichž účast vyšla najevo nejpozději do doby vydání evropského dědického osvědčení.

(3) Přílohou usnesení, kterým se vydává evropské dědické osvědčení, je formulář stanovený přímo použitelným předpisem Evropské unie.

(4) Nejsou-li splněny podmínky pro vydání evropského dědického osvědčení, soud nebo notář jako soudní komisař rozhodne usnesením, že se osvědčení nevydá.

(5) Po právní moci rozhodnutí o dědictví opraví, změní nebo zruší či pozastaví účinky evropského dědického osvědčení za podmínek stanovených přímo použitelným předpisem Evropské unie4 na žádost kterékoliv osoby, která prokáže oprávněný zájem, nebo z vlastního podnětu soud, jinak tento úkon soudu provede notář jako soudní komisař.

(6) O odvolání proti usnesení o evropském dědickém osvědčení rozhoduje krajský soud.

TLÁŠKOVÁ, Šárka. § 288a [Evropské dědické osvědčení]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 579–586, marg. č. 43:

Účel evropského dědického osvědčení

Účelem evropského dědického osvědčení je dle čl. 63 odst. 1 nařízení o dědictví jeho využití dědici, odkazovníky, vykonavateli závětí a správci dědictví k prokázání jejich statusu nebo k vykonání práv v jiném členském státu jako dědiců či odkazovníků nebo jejich pravomoci jako vykonavatelů závěti či správců pozůstalosti.

Jakmile je vydáno evropské dědické osvědčení, vyvolává účinky ve všech členských státech, aniž by toto vydání vyžadovalo zvláštní postup.

Úprava v nařízení o dědictví

Konkrétně je evropské dědické osvědčení upraveno v čl. 62 a násl. nařízení. Nařízení upravuje oprávněné osoby k podání žádosti o osvědčení (čl. 63), pravomoc k vydání osvědčení (čl. 64), náležitosti žádosti o osvědčení (čl. 65) dále formu vydání osvědčení (čl. 67), obsah osvědčení (čl. 68) a jeho účinky (čl. 69). Opravné prostředky proti osvědčení nařízení připouští a jsou upraveny v čl. 72 nařízení.

Hlavním principem, který vyplývá z nařízení, je, že proti osvědčení je přípustné odvolání, osvědčení představuje platný dokument k zápisu majetku do příslušného rejstříku členského státu (čl. 69 odst. 5 nařízení) a že oprávněn k vydání tohoto osvědčení je dle nařízení soud nebo jiný orgán, který má podle vnitrostátního práva pravomoc zabývat se dědickými věcmi. Na základě těchto principů bylo postupováno při zanesení právní úpravy evropského dědického osvědčení do právního řádu České republiky.

Použití evropského dědického osvědčení není povinné. Osvědčení nenahrazuje vnitrostátní dokumenty používané v členských státech pro obdobné účely, o jeho vydání je tedy vždy potřeba požádat vedle vnitrostátního dokumentu o dědictví.

III. Právní úprava vydávání evropského dědického osvědčení v České republice

Zákonem č. 161/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění zákona č. 87/2015 Sb., a zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění zákona č. 375/2015 Sb., který nabyl účinnosti od 7. 6. 2016, byl mimo jiné novelizován i ZŘS, kam byl vložen nový § 288a.

Ustanovení § 288a ZŘS upravuje vydávání evropského dědického osvědčení, okruh účastníků řízení o vydání evropského dědického osvědčení, formu evropského dědického osvědčení a odvolání proti evropskému dědickému osvědčení.

Orgán vydávající v České republice evropské dědické osvědčení

Podle čl. 64 nařízení o dědictví je vydávajícím orgánem soud nebo jiný orgán, který má podle vnitrostátního práva pravomoc zabývat se dědickými věcmi. Členské státy mají určit, které další orgány (ostatní orgány a právní odborníci) také vydávají evropské dědické osvědčení.

Evropské dědické osvědčení v České republice vydává vždy jen soud, přičemž jde o úkony v řízení o pozůstalosti a nejde o jinou činnost soudu. Místně příslušným je okresní soud, který je příslušný pro řízení o pozůstalosti ve smyslu § 98 ZŘS. V případě, kdy ještě řízení o pozůstalosti probíhá, to bude činit prostřednictvím soudního komisaře, kterého pověřil úkony soudu v řízení o pozůstalosti podle § 100 odst. 1 ZŘS.

Varianta, že by evropské dědické osvědčení vždy vydával přímo soud bez ohledu na to, zda stále běží řízení o pozůstalosti, byla rovněž zvažována. Tato varianta však byla na závěr zamítnuta z toho důvodu, že informace uvedené v osvědčení by příslušný orgán měl zjišťovat jak od žadatele, tak i ze samotného dědického řízení vlastní činností. Z tohoto důvodu se zdálo jako nejvhodnější, aby osvědčení vydával ten orgán, který má nejlepší informace o dědickém řízení a který momentálně dědické řízení vede, tj. primárně notář jako soudní komisař. Pokud bychom připustili, že osvědčení by měl vydávat pouze soud, pak by to nutně znamenalo, že soud by si v případě běžícího dědického řízení musel vyžádat informace od notáře. Tento postup by ve svém výsledku znamenal zbytečnou administrativní zátěž, kdy navíc by žadatel musel komunikovat se dvěma různými orgány, tj. s notářem a současně se soudem. Ostatně i soud sám by v případě provádění dalšího šetření musel kromě notáře komunikovat například i se správcem pozůstalosti (nebyl-li by tento sám žadatelem) apod.

Okamžikem, který je rozhodující pro určení, zda evropské dědické osvědčení vydá notář jako soudní komisař, by měl být okamžik nabytí právní moci rozhodnutí o pozůstalosti. Všechny relevantní podklady pro vydání evropského dědického osvědčení totiž bude opatřovat (zajišťovat) notář jako soudní komisař během řízení o pozůstalosti a evropské dědické osvědčení může vydat jak během řízení, tak i v souvislosti s rozhodnutím o dědictví.

Z čl. 63 nařízení o dědictví, který upravuje účel evropského dědického osvědčení, vyplývá různorodost v užití (využití) tohoto osvědčení, a nelze tedy jednoznačně předvídat, v jaké fázi řízení o pozůstalosti před českým soudem bude vhodné a účelné evropské dědické osvědčení vydat. Potřeba zajistit běžnou správu (podle ObčZ prostou správu) zůstavitelova majetku v cizině bude zpravidla vyžadovat, aby evropské dědické osvědčení (prokazující oprávnění ke správě takového majetku) bylo vydáno již v průběhu (spíše v počáteční fázi) řízení o pozůstalosti; obdobné to bude i v případě vykonavatele závěti nebo odkazovníků (i podle ObčZ jsou odkazy jednotlivých věcí z pozůstalosti a odkazy práv vztahujících se k takovým věcem, odkazy menších odměn pro zaměstnance a odkazy veřejně prospěšné, dobročinné a podobné splatné ihned – § 1624 ObčZ). Podobná situace by mohla nastat i v případě jediného dědice nebo sice dědiců několika, již ale byli povoláni k dědictví rovným dílem nebo všeobecným výrazem znamenajícím rovné podělení. Pokud tedy žádost o vydání evropského dědického osvědčení bude podána během řízení o pozůstalosti a evropské dědické osvědčení může být vydáno do skončení řízení o pozůstalosti, je účelné, aby vydávajícím orgánem byl notář jako soudní komisař.

Orgán, který je členským státem pověřen vydávat evropské dědické osvědčení, po obdržení žádosti ověří informace, prohlášení, listiny a další důkazy, které žadatel poskytl. Provede z vlastního podnětu šetření nezbytná pro ověření, pokud to stanoví nebo umožňují jeho právní předpisy, nebo žadatele vyzve k poskytnutí jakéhokoli dalšího důkazu, který považuje za nezbytný (čl. 66 nařízení o dědictví).

Okruh účastníků řízení o vydání evropského dědického osvědčení

Účastníkem je vždy žadatel (kdo je žadatel, je upraveno v čl. 65, resp. čl. 63 nařízení o dědictví). Jsou jimi dědicové, odkazovníci, správce pozůstalosti nebo vykonatel závěti, jestliže jejich účast vyšla najevo alespoň v době, kdy bylo evropské osvědčení vydáno.

Forma evropského dědického osvědčení, prováděcí nařízení

Formou vydání evropského dědického osvědčení je usnesení a přílohou usnesení je formulář samotného osvědčení. Formulář je stanoven prováděcím nařízením Komise (EU) č. 1329/2014 ze dne 9. 12. 2014, kterým se stanoví formuláře uvedené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení. Portál e-Justice umožňuje vyplnit a vytvořit si PDF formuláře V (evropské dědické osvědčení) online na adrese https://e-justice.europa.eu/.Dne 1. 2. 2020 přestalo být Spojené království členskou zemí Evropské unie. Podle dohody o vystoupení bude však právo Evropské unie pro Spojené království a na jeho území platit ještě během přechodného období. Proto lze až do 31. 12. 2020 (tj. do konce přechodného období) zaškrtnout ve formulářích Spojené království jako jednu z možností. Přechodné období může být jednou prodlouženo, a to o 1 až 2 roky. Rozhodnout o tom musejí obě strany společně před 1. 7. 2020. V době do předání rukopisu této publikace do tisku o prodloužení přechodného období rozhodnuto nebylo.

Usnesení o vydání evropského dědického osvědčení je rozhodnutím ve věci samé, tedy je mohou podle § 123 ZŘS vydávat pouze notáři (nikoliv kandidáti atd.). Evropské dědické osvědčení je z titulu toho, že se vydává ve formě usnesení, veřejnou listinou.

Evropské dědické osvědčení se dle nařízení o dědictví vydává na omezenou dobu 6 měsíců s možností prodloužení jeho platnosti. Originál osvědčení si ponechává notář či soud ve spise, vydává se ověřená kopie, a to:

1. žadateli,
2. jakékoliv osobě, která prokáže oprávněný zájem.

Orgán vydávající evropské dědické osvědčení vede seznam osob, jimž byly ověřené kopie vydány, zřejmě by tedy měl na evropské dědické osvědčení vyznačit, že z něj nelze pořizovat další ověřené kopie.

Vydává-li soudní komisař evropské dědické osvědčení, postupuje zcela obdobně jako v případě, když vydává soudní rozhodnutí. Formulace výroku tedy například bude „… Okresní soud v … pověřeným soudním komisařem… rozhodl…“

VII. Případy, kdy evropské dědické osvědčení nebude vydáno

V případě, že nebudou splněny podmínky pro vydání evropského dědického osvědčení (ty jsou stanoveny v čl. 67 odst. 1 nařízení o dědictví), vydávající orgán osvědčení nevydá.

Nařízení o dědictví zcela jasným a zřetelným způsobem upravuje formulaci výroku s tím, že výrok usnesení není možné formulovat jinak, například tak, že by se návrh zamítnul, což by českému právnímu řádu odpovídalo více. Je však třeba si uvědomit, že se nejedná o návrh, nýbrž o žádost – navíc zpravidla podávanou na formuláři dle prováděcího nařízení Komise (EU) č. 1329/2014 ze dne 9. 12. 2014.

Pokud by se jednalo o procesní návrh dle české právní úpravy, aplikovala by se ustanovení z obecné části OSŘ (§ 42 OSŘ), včetně toho, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby opravil vadné podání (vadný návrh) – § 43 OSŘ. S ohledem na účel nařízení o dědictví, kterým je usnadnit žadatelům jejich situaci, by nebylo vhodné postupovat tímto způsobem, který lze považovat za nadbytečný až formalistický. Z těchto důvodů se rozhodne usnesením o tom, že evropské dědické osvědčení se nevydá, proti němuž je přípustný opravný prostředek.

III. Oprava, změna nebo zrušení či pozastavení účinků evropského dědického osvědčení

Obdobně jako u vydávání osvědčení je i oprava formální chyby, změna nebo zrušení evropského dědického osvědčení či pozastavení jeho účinků rozděleno mezi soud a notáře jako soudního komisaře. Rozhodným okamžikem je zde skutečnost, zda se tak má stát před právní mocí nebo po právní moci rozhodnutí o dědictví.

Nařízení o dědictví rozlišuje mezi oprávněnou osobou a osobou s oprávněnými zájmy. Oprávněná osoba je definována v bodu 47 preambule nařízení tak, že se primárně vztahuje na dědice a odkazovníky a dále na osoby oprávněné k povinnému podílu. Samo nařízení však předpokládá, že se tato definice může v jednotlivých členských státech lišit. Dále je třeba odlišovat ještě osobu, která je oprávněna podat odvolání. Tyto osoby jsou shodné s těmi, které jsou oprávněny k podání žádosti o evropské dědické osvědčení (čl. 72), tj. dědici, odkazovníci, vykonavatelé závěti a správci pozůstalosti (čl. 63).

Osoba s oprávněnými zájmy nařízením o dědictví definována není, nařízení však těmto osobám přiznává například právo podat odvolání proti usnesení o opravě formální chyby nebo o změně již vydaného osvědčení (čl. 72 odst. 2). Osoba, která prokáže oprávněný zájem, pak může rovněž podat žádost o pozastavení účinků evropského dědického osvědčení. Takovou osobou může být například věřitel zůstavitele nebo spoluvlastník movité či nemovité věci. Výklad pojmu „oprávněný zájem“ se bude lišit podle konkrétních okolností jednotlivých případů, sama praxe si však nepochybně s tímto výkladem dokáže poradit.

Odvolání proti usnesení o (ne)vydání evropského dědického osvědčení

Proces odvolání se řídí obecnými ustanoveními o odvolání upravenými v občanském soudním řádu, nestanoví-li ZŘS jinak. Rozhodnutí bude mít vždy formu usnesení, proti kterému bude možné podat odvolání, a to přímo ke krajskému soudu. V daném případě se tedy neuplatní § 374 odst. 3 OSŘ, dle kterého může odvolání proti rozhodnutí soudního komisaře zcela vyhovět předseda senátu.

Poplatek za vydání evropského dědického osvědčení

Za vydání evropského dědického osvědčení se stanoví soudní poplatek ve výši 500 Kč. V této částce se reflektuje větší náročnost vydávání evropského dědického osvědčení formou usnesení. Z těchto důvodů je výše poplatku vyšší než u stávající položky 29, kde je stanoveno za vydání osvědčení či potvrzení podle právních předpisů Evropské unie ve výši 300 Kč.

Z důvodu toho, že evropské dědické osvědčení bude vydávat soud a v případě, kdy ještě řízení o pozůstalosti probíhá, to bude činit soudním komisařem, je stanovena odměna soudního komisaře ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb., odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky (notářský tarif), ve znění pozdějších předpisů. Za vydání, změnu nebo zrušení evropského dědického evropského dědického osvědčení je stanovena odměna ve výši 500 Kč, za prodloužení doby platnosti ověřené kopie evropského dědického osvědčení anebo vydání nové ověřené kopie evropského dědického osvědčení činí odměna 100 Kč (viz § 14 odst. 2 a 3 NotT).

O zavedení registru evropských dědických osvědčení se neuvažuje.

Účinky evropského dědického osvědčení

Evropské dědické osvědčení se vydává za účelem použití v jiném členském státě (čl. 62 odst. 1 nařízení o dědictví), ale již vydané evropské dědické osvědčení vyvolává účinky předvídané nařízením i v členském státě vydání (čl. 62 odst. 3 nařízení).

Evropské dědické osvědčení je dle nařízení platným dokumentem k zápisu majetku z pozůstalosti do katastru nemovitostí. Orgán, jemuž je evropské dědické osvědčení vydané v jiném členském státě předloženo, nemůže namísto toho vyžadovat předložení rozhodnutí, veřejné listiny či soudního smíru (bod 69 preambule). Tento účinek již plyne ze samotného nařízení.

Zápisy práv do katastru nemovitostí upravuje část druhá (§ 6 až 27) KatZ. Podle § 15 odst. 1 písm. a) KatZ je přílohou návrhu na zahájení vkladového řízení listina, na jejímž základě má být zapsáno právo do katastru („vkladová listina“), podle § 17 odst. 2 KatZ pak pokud je vkladová listina veřejnou listinou, katastrální úřad zkoumá, zda

1. a) splňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru,
2. b) její obsah odůvodňuje navrhovaný vklad,
3. c) navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru.

Ustanovení § 17 odst. 1 písm. g) KatZ se použije obdobně. Podle § 8 KatZ v listinách pro zápis práva do katastru musejí být nemovitosti označeny údaji katastru, a to konkrétně údaji specifikovanými pod písm. a) až h) tohoto ustanovení.

Ustanovení § 7 odst. KatZ určuje, že zápisy práv se do katastru provádějí na základě písemností v listinné podobě nebo v elektronické podobě („listina“). Evropské dědické osvědčení nepochybně je takovou listinou. Nicméně je třeba upozornit na skutečnost, že samotný zápis, mimo jiné včetně právních požadavků na takový zápis, nejsou pokryty nařízením o dědictví [čl. 2 odst. 2 písm. l) nařízení]. Z toho Český úřad zeměměřický a katastrální dovozuje, že nemovitosti v evropském dědickém osvědčení musejí být označeny podle § 8 KatZ.

Nařízení samo výslovně upozorňuje na potřebu respektovat formální náležitosti nezbytné pro zápis nemovitého majetku v členském státě, v němž se nachází příslušný rejstřík (bod 68 preambule). Nařízení však neukládá žádným svým ustanovením, aby národní orgány vydávaly evropské dědické osvědčení v souladu s právem země, kde má být toto evropské dědické osvědčení následně použito dědicem ve smyslu čl. 69 odst. 5 nařízení. Z toho lze dovodit, že pokud tyto požadavky nebudou splněny, bude moci katastrální úřad vyžadovat předložení jiných listin, které požadované informace k nemovitosti v České republice doplní. Náležitosti návrhu na vklad do katastru nemovitostí se rovněž řídí českým právem. Výjimečně snad bude možné překonat nedokonalost vkladových listin (zahraničního evropského dědického osvědčení) logickým výkladem obsahu předložených listin, který umožňuje závěr o tom, jaké právo má být předmětem vkladu.

Pro účely zohlednění formálních náležitostí nezbytných pro zápis do národní evidence nemovitostí příslušného členského státu zavádí nařízení výměnu informací mezi členskými státy, neboť na základě čl. 77 pododst. 2 nařízení jsou členské státy povinny poskytnout základní přehled, v němž podrobně uvedou všechny dokumenty a informace obvykle potřebné k zápisu nemovitého majetku, který se nachází na jejich území. Za tímto účelem byla ve spolupráci s Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním připravena taková informace (včetně způsobu označování nemovitostí pro účely zápisu do katastru nemovitostí), publikovaná na evropském portálu e-Justice: https://e-justice.europa.eu/ (bod 9 – Jaké dokumenty nebo informace se obvykle vyžadují pro účely registrace nemovitého majetku?). Na tomto portále jsou publikovány i informace o dalších členských státech – v současné chvíli jsou ovšem kvalita a rozsah poskytovaných informaci stát od státu různé.

Zřejmě by bylo vhodné požádat o pomoc se správným popisem nemovitého majetku na území jiného státu kolegu, který v tomto státě působí, a to buď prostřednictvím Evropské notářské sítě https://www.enn-rne.eu/, nebo Evropské soudní sítě https://e-justice.europa.eu/.

XII. Vydávání evropského dědického osvědčení v praxi, problémy s tím spojené

V praxi vyvstává několik okruhů problémů spojených s vydáváním evropského dědického osvědčení.

Neexistuje zatím žádná centrální databáze zahájených řízení o pozůstalosti v rámci Evropské unie. Teoreticky řízení o pozůstalosti, zahájené v jednom členském státě, představuje překážku věci zahájené pro případné později zahájené řízení v jiném členském státě. V praxi se o něm však nemusíme vůbec dozvědět. S tím souvisí i vydávání evropského dědického osvědčení. Vydání evropského dědického osvědčení není nikde centrálně evidováno, a to ani v rámci České republiky, ani v rámci Evropské unie. Vydání evropského dědického osvědčení eviduje pouze orgán, který ho vydal.

Evropské dědické osvědčení má omezenou dobu platnosti 6 měsíců s možností prodloužení jeho platnosti. V praxi se ukazuje, že doba jeho platnosti 6 měsíců není dostatečná.

Asi největší problém s evropským dědickým osvědčením nastává při zápisu práv podle zahraničních evropských dědických osvědčení do národní evidence nemovitostí.

Pro praxi je ještě důležité vědět, že na evropské dědické osvědčení není potřeba vyznačovat apostilu, a to díky úpravě obsažené v čl. 74 nařízení s názvem Legalizace nebo obdobné formální požadavky: U dokumentů vydaných v členských státech v rámci tohoto nařízení se nevyžaduje legalizace či obdobný formální požadavek.

Obecně lze konstatovat, že národní usnesení o dědictví zpravidla stačí, evropské dědické osvědčení se dnes užívá relativně málo.