TALANDA, Adam. 4. Dílčí závěr. In: TALANDA, Adam. Problematika reprezentace v dědickém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021:
V případě materiální reprezentace je právo nastoupivšího dědice odvozené od jeho předka, a proto nastoupivší dědic může nabýt jen takové právo, které svědčilo původnímu dědici, který ho ale sám neměl; v případě formální reprezentace nastoupivší dědic má vlastní neodvozené dědické právo, a není proto omezen důvody, pro které nedědil jeho předek. Má-li tak v případě, že nastane podmínka reprezentace, opravdu dojít k nastoupení potomka do dědického práva, musí se vždy jednat o reprezentaci formální.
Rozlišování materiální a formální reprezentace je postaveno na tom, zda právo osoby nastoupivší podle práva reprezentace je odvozené od osoby, které právo původně náleželo, nebo zda se jedná o samostatné neodvozené právo nastoupivší osoby. Je-li skutečnost, zda je dědické právo odvozené či neodvozené, důsledně uplatňována, může přispět k řešení některých právních problémů.
Nastoupení do práva odvozeného od původně povolané osoby (iure repraesentationis) se označuje jako reprezentace materiální. Potomek skutečně nastupuje do postavení svého předka a takové postavení musí zůstat stejné; je mu proto poskytováno jen takové právo, které by měla původně povolaná osoba. Lze uvést příklad materiální reprezentace dědického práva z dítěte zůstavitele na vnuka zůstavitele: pokud se syn zůstavitele zřekne dědického práva (§ 1484 ObčZ), tak se vyloučil z dědického práva. Zřeknutí se dědického práva působí též proti potomkům zřeknuvšího se dědice, tedy se v tomto případě uplatní materiální reprezentace a v důsledku toho nemá dědické právo ani vnuk zůstavitele, neboť může nastoupit jen do stejného práva, které svědčilo jeho předku (synovi zůstavitele) – a ten se z dědického práva vyloučil. Důvod vyloučení syna zůstavitele z dědického práva se tedy podle materiální reprezentace vztahuje i na vnuka zůstavitele.
Nastoupení do samostatného práva neodvozeného od původně povolané osoby (iure proprio) se označuje jako reprezentace formální. Potomek nastupuje do samostatného práva ve stupeň příbuzenství a míru podílu, který náležel původně povolané osobě; finguje se tak určitý stupeň příbuzenství, pro který je vymezen podíl o určité velikosti. Příklad formální reprezentace lze opět uvést na reprezentaci dědického práva z dítěte zůstavitele na vnuka zůstavitele: pokud syn zůstavitele odmítne dědictví (§ 1485 ObčZ), tak se vyloučil z dědického práva. Při odmítnutí dědictví se z dědického práva vylučuje jen odmítnuvší dědic, tedy se v tomto případě uplatní formální reprezentace a v důsledku toho na uvolněné místo vyhrazené pro příbuzného v určitém stupni (pro syna zůstavitele) nastupuje právem formální reprezentace vnuk, který vlastním právem nabývá určený dědický podíl – jeho právo není odvozené od jeho předka (syna zůstavitele), protože ten v důsledku odmítnutí dědictví žádné právo nemá.
Lze tak shrnout, že formální reprezentace ve svém důsledku znamená nastoupení potomků do práva původně určeného pro jejich předka, který právo z nějakého důvodu sám nenabývá, ale právo potomků je jejich samostatným oprávněním závislým na předku v tom, že nemůže dané právo zároveň nabývat předek i potomek. Při formální reprezentaci tedy dané právo náleží osobě v určitém stupni příbuzenství k zůstaviteli, a pokud ho taková osoba nenabývá, finguje se požadovaná blízkost příbuzenství u potomků takto oprávněné osoby, přičemž tyto osoby se vzájemně vylučují. Materiální reprezentace oproti tomu poněkud paradoxně neznamená reprezentaci ve smyslu nastoupení potomků do práva jejich předka, ale spíše znamená vztažení důvodu vyloučení ze předka na potomky. V případě materiální reprezentace tedy způsobilost předka nabýt právo vylučuje z dědění jeho potomky, protože nemohou nabývat právo zároveň předek i potomek, a jeho nezpůsobilost nabýt právo se vztahuje také na všechny jeho potomky, a tím je vylučuje z možnosti právo nabýt. Při materiální reprezentaci tak právo nabývá jen ten, kdo je v požadovaném stupni příbuzenství, nebo právo nesvědčí nikomu.
