Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 453/2023, ze dne 27. 7. 2023:
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soud na vyřešení právní otázky, zda lze žalobou na obnovu řízení napadnout usnesení vydané podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 175k o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem (odst. 1). Závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice (odst. 2). Jsou-li aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží (odst. 3).
Podle ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé:
a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci;
b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Jak vyložil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, uveřejněném pod č. 61/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto – jak vyplývá z jeho znění – pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 175b, věty první o. s. ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.
I když usnesení vydané podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. nepředstavuje – jak vyplývá z výše uvedeného – konečné řešení dědického práva; o něm může být rozhodnuto jen v usnesení o dědictví (§ 175q o. s. ř.), a má proto své opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci; vyjdou-li dodatečně najevo nové skutečnosti, rozhodné pro posouzení dědického práva (a tím i pro okruh účastníků dědického řízení), ztrácí usnesení své právní účinky, je usnesením ve věci samé, neboť je jím, byť v omezeném rozsahu, rozhodováno o předmětu, pro který se dědické řízení vede (obdobně ve vztahu k usnesení podle § 175k odst. 2 o. s. ř. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2361/2007).
V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud posuzoval, zda lze považovat usnesení vydané podle ustanovení § 175k odst. 1 (resp. odst. 2) o. s. ř. za rozhodnutí ve věci samé pro účely posouzení přípustnosti dovolání (když takové usnesení podle ustanovení § 172 odst. 1 nebo 2 o. s. ř. představuje rozhodnutí, kterým se jen v omezeném rozsahu rozhoduje o předmětu, pro který se dědické řízení vede), neboť občanský soudní řád v tehdejším znění účinném do 31. 12. 2012 v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. podmiňoval přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu tím, že jde o usnesení ve věci samé (když usnesení vydané podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. nespadalo ani pod žádnou výjimku neomezující dovolací řízení na rozhodnutí ve věci samé).
V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadená rozhodnutí, ani z jednoho z nich však nevyplývá, že by tak dovolací soud činil v případě, kdy by pro dodatečně najevo vyšlé nové skutečnosti usnesení vydané podle ustanovení § 175k odst. 1 nebo 2 o. s. ř. ztratilo své právní účinky. Ztráta právních účinků takového usnesení je tedy následkem toho, vyjdou-li najevo nové skutečnosti významné pro posouzení dědického práva.
Jak již vyložil Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi, usnesení podle ustanovení § 175k odst. 1 nebo 2 o. s. ř. představují rozhodnutí, kterými jsou podmínky dědického práva řešeny jen pro účely postupu v řízení o dědictví a které má význam pouze z hlediska vymezení účastníků tohoto řízení (s kým soud a soudní komisař jako s účastníkem řízení o dědictví dále jedná nebo nejedná). I když nedojde ke změně skutkového základu věci, představuje konečné vyřešení otázky dědického práva vždy jen usnesení o dědictví (§ 175q občanského soudního řádu). V řízení o dědictví se „věcí“ rozumí rovněž posouzení toho, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, neboť lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem, tedy, řečeno jinak, spor o dědické právo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4758/2009).
Žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žaloba na obnovu řízení je procesněprávním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně.
Pojem ”věc sama” je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je oním předmětem, pro nějž se řízení vede.
Nejvyšší soud ve výše citovaných rozhodnutích konstatoval, že usnesením podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. je v omezeném rozsahu rozhodováno o předmětu, pro který se dědické řízení vede, zároveň však vyložil, že takové usnesení nepředstavuje konečné řešení dědického práva, neboť o něm může být rozhodnuto jen v usnesení o dědictví (§ 175q o. s. ř.).
Jelikož žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu ve věci samé (srov. § 228 odst. 1 o. s. ř.), je pro projednávanou věc určující, zda lze usnesení podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. považovat pro účely žaloby na obnovu řízení za rozhodnutí ve věci samé za dosud probíhajícího dědického řízení, kdy tímto usnesením bylo rozhodnuto, že s účastníkem dědického nebude jednáno jako se závětním dědicem a že s ním bude jednáno jako s dědicem ze zákona. Za této situace přitom účastnice 1) stále zůstává účastnicí dědického řízení.
Jak vyplývá z výše citované judikatury, usnesení podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. má své opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci. Tímto usnesením je jen v omezeném rozsahu rozhodováno o předmětu, pro který se dědické řízení vede. Vyjdou-li dodatečně najevo nové skutečnosti, rozhodné pro posouzení dědického práva (a tím i pro okruh účastníků dědického řízení), ztrácí usnesení své právní účinky.
Ve vztahu k novým skutečnostem rozhodným pro posouzení dědického práva již dospěl Nejvyšší soud k závěru, že poté, co bylo ve sporu o dědické právo pravomocně rozhodnuto usnesením vydaným podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. nebo rozhodnutím soudu vydaným podle Části třetí občanského soudního řádu o dědickém právu uplatněném žalobou podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., může být v řízení o dědictví znovu ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1 nebo 2 o. s. ř. posuzováno, s kým bude (dále) jednáno jako s účastníkem řízení, jen tehdy, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a jestliže v řízení vznikl „nový“ („další“) spor o dědické právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4758/2009). Vyjdou-li dodatečně najevo nové skutečnosti, rozhodné pro posouzení dědického práva, ztrácí rozhodnutí své právní účinky a o dědickém právu (dojde-li za změněných skutkových okolností opět ke sporu o dědické právo) je třeba znovu rozhodnout. V případě existence nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a ve vztahu k ní i nového sporu o dědické právo nezakládá pravomocné rozhodnutí v původním sporu o dědické právo překážku věci pravomocně rozsouzené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011).
Vzhledem k tomu, že účastnice 1) zůstává účastnicí stále probíhajícího dědického řízení, je zřejmé, že ani v rozsahu vůči ní nepředstavovalo usnesení podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. konečné rozhodnutí ve věci samé. Účastnici 1) proto zůstává zachována možnost napadat konečné rozhodnutí, kterým bude ve věci samé rozhodnuto (usnesením o dědictví podle § 175q o. s. ř.) cestou řádných, případně mimořádných opravných prostředků (odvolání, dovolání, žaloba na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost). Již z tohoto důvodu je patrné, že projednávaná žaloba na obnovu řízení účastnice 1) V. K. nemůže být úspěšná.
Ani v obecné rovině však nelze považovat usnesení podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. pro účely žaloby na obnovu řízení za rozhodnutí ve věci samé. Usnesením soudu vydaným podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. totiž není definitivně vyřešena otázka dědického práva, takové usnesení proto nelze napadnout žalobou na obnovu řízení, neboť je takovým usnesením jen v omezeném rozsahu rozhodováno o předmětu, pro který se dědické řízení vede. Nemožnost napadat takové rozhodnutí žalobou na obnovu řízení, plynoucí z toho, že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, je patrna i z toho, že opačný závěr by obecně ani nebyl z hlediska potenciálního žalobce způsobilý k dosažení sledovaného cíle v po-době opětovného projednání věci po povolení obnovy řízení. Kdyby totiž usnesením podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. byla ukončena účast s dosavadním účastníkem řízení o dědictví a tento chtěl až po skončení dědického řízení usnesením o dědictví (§ 175q o. s. ř.) napadnout žalobou na obnovu řízení usnesení podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř., kterým bylo ukončeno jeho účastenství, nemohlo by být napadením tohoto usnesení odklizeno též konečné usnesení o dědictví (§ 175q o. s. ř.). K napadení konečného usnesení o dědictví by přitom nebyl legitimován, neboť by v době jeho vydání již nebyl účastníkem řízení.
Jak již bylo vyloženo výše, v případě existence nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a ve vztahu k ní i nového sporu o dědické právo nezakládá pravomocné rozhodnutí v původním sporu o dědické právo překážku věci pravomocně rozsouzené. Pokud by např. takové nové skutečnosti vyšly najevo až po skončení dědického řízení, není vyloučeno, aby se ten, kdo nebyl v době vydání konečného rozhodnutí o dědictví účastníkem řízení, domáhal svého dědického práva podle ustanovení § 485 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.), srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3719/2017, podle nějž výsledek sporu o dědické právo má význam (jen) pro konkrétní řízení o dědictví, neboť nebyl-li žalobce s žalobou úspěšný (zejména byla-li žaloba odmítnuta či zamítnuta), případně nebyla-li žaloba podána včas, pokračuje soud v řízení o dědictví bez zřetele na tohoto dědice, který se již nemůže kdykoliv v budoucnu dovolávat svého dědického práva, např. žalobou podle § 485 obč. zák., ledaže by jeho právo vyplývalo z jiných (nových) skutečností, než pro které byl k podání žaloby odkázán (srov. § 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
