Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2048/2023, ze dne 7. 8. 2023:
Dědí-li se podle zákonné dědické posloupnosti, má dědic právo požadovat po ostatních dědicích vypořádání, pokud se staral o zůstavitele delší dobu nebo přispěl značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem, aniž byl za to odměňován. Vypořádání se poskytne ve výši přiměřené trvání a rozsahu toho, co plnil, a hodnotě pozůstalosti; o tuto výši se zvětší jeho dědický podíl. To platí i v případě, že dědic, který není pozůstalým manželem, plnil vůči zůstaviteli vyživovací nebo obdobnou povinnost (§ 1693 odst. 3 o.z.).
V nynějším případě je tak klíčový závěr o tom, zda byla dovolatelka za péči o zůstavitelku odměňována ve smyslu § 1693 odst. 3 o. z. věty první, či nebyla.
Platí, že pro poměry ustanovení § 1693 odst. 3 o. z. je odměnou třeba rozumět nejen poskytnutí přiměřené finanční protihodnoty, ale i jiného majetkového zvýhodnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2619/2018). Stejně tak je nerozhodné, jakým způsobem pečující osoba odměnu fakticky obdrží či jakým způsobem finance určené k výplatě odměny nabude zůstavitel. Určující je, že dědic v souvislosti s péčí o zůstavitele získá pro sebe majetkový prospěch v podobě úplaty za péči; výjimkou by byla toliko situace, kdy by tento prospěch byl natolik symbolický či zanedbatelný, že by byl ve zjevném nepoměru k úsilí vynaloženému na poskytování péče o zůstavitele. To ale (vycházeje ze skutkových zjištění soudů obou stupňů) nebyl případ právě projednávané věci.
Odvolací soud naopak v napadeném rozhodnutí skutkově uzavřel, že v období od 12. 8. 2010 do 31. 10. 2021 byla dovolatelka Úřadem práce ČR – krajskou pobočkou pro hl. m. Prahu vedena coby osoba poskytující péči zůstavitelce a bylo jí v tomto období vyplaceno celkem 1 056 400 Kč, přičemž shledal, že tyto peníze byly určené nejen jako příspěvek na nákup léků či zdravotních pomůcek, nýbrž i jako odměna za čas a námahu vynakládanou při péči o zůstavitelku. Ve smyslu závěrů uvedených výše potom na závěru o odměně za péči nemůže ničeho změnit ani to, že tato odměna pocházela z příspěvků na péči vyplácených státem. Nelze tak přisvědčit dovolatelce, v tom, že by tyto příspěvky měly zvláštní povahu, která by je z hlediska jejich právního posouzení vylučovala z možnosti být odměnou ve smyslu výše citovaného ustanovení.
Nejvyšší soud tak shledává úvahy odvolacího soudu, dopadající také na argumentaci investicemi do nemovité věci, správnými, když žalobkyně v podaném dovolání ve skutečnosti žádnou oponentní argumentaci ani neuplatňuje. Z hlediska komplexního posouzení odvolací soud zcela správně vycházel z toho, že investicemi žalobkyně rozhojňovala nejen jmění zůstavitelky, ale i své vlastní, přitom vzal náležitě na zřetel, že dovolatelka i zůstavitelka (nad)užívaly společnou nemovitou věc nad rámec svých spoluvlastnických podílu, a to dílem na úkor na úkor poz. dcery V. H. I kdyby se tak vyšlo z vlastních tvrzení dovolatelky, že zhodnotila společnou věc účastnic a zůstavitelky investicemi v částce 421 798 Kč, pak na podíl zůstavitelky v rozsahu id. 1/3 k celku by připadla částka po zaokrouhlení 140 600 Kč, což ovšem z obvyklé ceny majetku zůstavitelky představuje pouhých 4,5 %. Nelze tedy takovou investici hodnotit, slovy zákona, jako, udržení či rozmnožení jmění zůstavitelky ve „značné míře“.
Nad to Nejvyšší soud připomíná, že k modifikaci zákonných dědických podílů podle ustanovení § 1693 odst. 3 o. z. je nutno přistoupit pouze ve zcela výjimečných případech, kdy by bylo rozdělení dědictví podle zákona zjevně nespravedlivým s ohledem na „přístup a péči“ dědiců k osobě a majetku zůstavitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2619/2018, nebo ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3893/2018). O takový případ v poměrech posuzované věci nejde.
Pokud dovolatelka svou argumentací mířila k tomu, že platby od státu byly určené pro zůstavitelku a jí spotřebované, a naopak nepředstavovaly odměnu za čas a námahu vynakládané dovolatelkou, potom konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než které učinil odvolací soud (který v napadeném rozhodnutí přijal skutkový závěr právě opačný), a tato námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že není na místě, aby usnesení o dědickém právu obsahovalo samostatný výrok, že se „právo na vypořádání podle § 1693 odst. 3 o. z. vypořádává či naopak nevypořádává“. Jde totiž o pouhé posouzení dílčí hmotně-právní otázky jejíž vyřešení (ať už ve formě disparity podílů či jejich určení v souladu s obecným pravidlem platným pro tu kterou dědickou třídu) se projeví ve výroku, jímž soud rozhoduje o potvrzení nabytí dědických podílů. Nešlo však ze strany soudu prvního stupně o pochybení, které mohlo mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, nadto k vadám řízení může Nejvyšší soud přihlížet jen tehdy, je-li dovolání již jinak (podle § 237 o. s. ř.), přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), kterážto podmínka v přítomné věci splněna nebyla.
