Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1346/2016:
Soudní judikatura již dříve dospěla k závěru, že jedním z předpokladů vydání usnesení, jímž soud zastavuje řízení o dědictví proto, že zůstavitel nezanechal vůbec žádný majetek (§ 175h odst. 1 OSŘ), nebo proto, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty, který se vydává tomu, kdo se postaral o pohřeb (§ 175h odst. 2 OSŘ), je skutečnost, že v řízení o dědictví nevyšel najevo žádný majetek, o němž by bylo sporné, zda ke dni smrti zůstavitele patřil zůstaviteli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.9.2015, sp. zn. 21 Cdo 4311/2014). Vzniknou-li totiž pochybnosti o tom, zda zůstavitel byl vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty (a nejedná se o majetek nepatrné hodnoty), nelze v takovém případě řízení o dědictví zastavit podle ustanovení § 175h odst. 1 nebo 2 OSŘ a soudní komisař je povinen zabývat se zjištěním dědického práva jednotlivých v úvahu přicházejících dědiců.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4311/2014:
Jedním z předpokladů vydání usnesení, jímž soud zastavuje řízení o dědictví z důvodu, že zůstavitel nezanechal vůbec žádný majetek, nebo proto, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty, který se vydává tomu, kdo se postaral o pohřeb, je skutečnost, že v řízení o dědictví nevyšel najevo žádný majetek, o němž by bylo sporné, zda ke dni smrti zůstavitele patřil zůstaviteli.
