Rozsudek Okresního soudu v Chebu sp. zn. 14 C 1/2023, ze dne 9. 10. 2023:
Podle § 565 o. z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Dle § 567 o. z. je veřejnou listinou listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci nebo listina, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon; to neplatí, pokud trpí takovými vadami, že se na ni hledí, jako by veřejnou listinou nebyla. Podle § 568 odst. 1, 2 o. z. je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak. Zachycuje-li veřejná listina projev vůle osoby při právním jednání a je-li jednajícím podepsána, zakládá to vůči každému plný důkaz o takovém projevu vůle. To platí i v případě, že byl podpis jednajícího nahrazen způsobem, který stanoví zákon.
Poté, co soud uzavřel, že žaloba byla podána v zákonné lhůtě, zabýval se tím, zda důvody, pro které se žalobci domáhají určení, že jsou dědici zůstavitele ze zákona a žalovaná není dědicem zůstavitele ze závěti, jsou dány, a dospěl k závěru, že nikoli. Listina asi ze dne [datum] zmatečně nadepsána jako„ Zrušení dědické smlouvy“ je totiž dle názoru soudu nesrozumitelná, neurčitá a nelze se na jejím základě domnívat, že jejím účelem je zrušení dříve sepsané závěti. Zůstavitel v závěti hovoří o zrušení jakéhosi předešlého dědického práva údajně z roku 1986, přičemž závěť zůstavitel sepisoval u notářky až v roce 2011, tedy ani zdaleka se nemůže jednat o pouhý omyl v datu, neboť oba letopočty dělí 25 let. Dále zůstavitel v listině zmiňuje notářku [jméno] [příjmení], ovšem [anonymizováno] [příjmení] v roce 1986 ještě nezastávala notářský úřad. K podpisu svědka na zmiňované listině má soud za prokázané, že se doopravdy jedná o podpis [celé jméno svědka], narozeného [datum], kdy jej dotyčný sám při svědeckém výslechu označil za své písmo, ovšem dále svědek uvedl, že si na podpis této či jiné obdobné listiny nevzpomíná, přičemž se zůstavitel nikdy nezmínil o změně svého postoje ohledně vydědění jeho dětí. Naopak zůstavitel v přítomnosti svědka opakovaně uváděl, že o něj jeho děti nejeví žádný zájem, a že je má v úmyslu vydědit. Povolaná dědička paní [příjmení] pak při jednání u notářky k dané listině uvedla, že jí uznává za platnou a pravou, kdy poznala písmo zůstavitele a sám zůstavitel jí kdysi řekl o tom, že zrušil dědické právo„ nějakému pánovi“, ovšem určitě se dle jejího názoru nejedná o zrušení závěti sepsané notářským zápisem ze dne [datum]. Soud tedy uzavřel, že i v případě, že se jedná o listinu vlastnoručně sepsanou a podepsanou zůstavitelem, nelze z jejího obsahu zcela určitě dovodit, že zůstavitelovým záměrem bylo zrušení závěti pořízené u notářky dne [datum], a proto žalobu na určení, že jsou žalobci dědici zůstavitele ze zákona, a že žalovaná není závětní dědičkou zůstavitele, zamítl.
