ONDRÚŠ, Miroslav. Právo na vydání ostatků. Právní rozhledy, 2017, č. 18, s. 626-629:
Aktivně legitimovanou osobou k vydání ostatků je v prvé řadě ten, kterého člověk před svou smrtí výslovně určil (např. v rámci závěti, ale i ústně v nemocničním zařízení). Není vyloučeno, aby povinnost převzít ostatky měla povahu příkazu ve smyslu § 1569 a násl. ObčZ. Zůstaví-li zůstavitel někomu něco s připojením příkazu (povinnost převzít zpopelněné ostatky), posuzuje se příkaz jako rozvazovací podmínka, takže se zůstavení práva zmaří, nebude-li příkaz proveden, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli. Pokud jde o subjekt, který je oprávněn k vyzvednutí ostatků, mám za to, že jím může být i právnická osoba (např. spolek), s čímž výslovně počítá i zákon o pohřebnictví. Byla-li takto určena osoba k převzetí ostatků, domnívám se, že v případě jejího úmrtí toto právo nepřechází na dědice, a jde-li o právnickou osobu, tak ani na její právní nástupce, neboť se jedná o právo, které je spjato s konkrétní osobou a smrtí (zánikem právnické osoby) zaniká. Člověk může v souladu s § 113 odst. 1 ve spojení s § 92 odst. 2 ObčZ určit nejen osobu, která má právo na vydání jeho ostatků, ale i to, jakým způsobem bude následně s ostatky naloženo (např. zda urna s popelem bude vystavena na určitém místě mimo pohřebiště nebo vysypána do řeky).
Neurčil-li člověk, kdo má právo na vydání jeho ostatků, má na jejich vydání právo postupně manžel, dítě nebo rodič. Pokud neexistuje žádná taková osoba nebo taková osoba odmítne ostatky převzít, tíží povinnost převzít ostatky dědice. V případě existence více osob v téže skupině (typicky děti nebo rodiče) mám za to, že právo na vydání ostatků má ten, kdo si je nárokuje jako první. Z tohoto důvodu je potřeba odmítnout nárok jednoho z dětí, které si vůči druhému dítěti nárokuje vydání ostatků, neboť jejich nárok má stejnou právní sílu, a to i přesto, že se druhé dítě chová k lidským ostatkům nedůstojně. V uvedeném případě by se totiž měla uplatnit postmortální ochrana dle § 82 odst. 2 ObčZ. Prostřednictvim postmortální ochrany však podle mého názoru nelze dosáhnout nároku na vydání ostatků, nýbrž jen zdržení se zásahu do piety zemřelého nebo odstranění následků zásahem způsobených.
Občanský zákoník v případě aktivně legitimovaných osob přichází do kolize s § 14 odst. 3 písm. h) PohřZ, neboť ten ukládá provozovateli krematoria povinnost vydat urnu s lidskými ostatky vypraviteli pohřbu nebo provozovateli pohřební služby. Pokud vypravitel pohřbu nebo provozovatel pohřební služby do 12 měsíců ode dne zpopelnění urnu od provozovatele krematoria nepřevezme, je provozovatel krematoria povinen lidské ostatky uložit do společného hrobu na veřejném pohřebišti.
Podle mého názoru je řešení této kolize potřeba nalézt ve vztahu mezi občanským zákoníkem a zákonem o pohřebnictví. Občanský zákoník je dle § 9 odst. 2 ObčZ obecným právním předpisem a použije se v tom rozsahu, v jakém soukromá práva a povinnosti neupravují jiné právní předpisy. Vztah speciality k občanskému zákoníku je výslovně uveden v § 30 PohřZ. Není-li v zákoně o pohřebnictví stanoveno jinak, použijí se pro občanskoprávní vztahy ustanovení občanského zákoníku. Z toho vyplývá, že v první řadě má právo na ostatky vypravitel pohřbu (případně provozovatel pohřební služby) a poté tento vypravitel pohřbu má povinnost ostatky předat osobám v pořadí určeném podle § 92 odst. 2 ObčZ.
Pasivně legitimovanou osobou bude pak ten, kdo má ostatky u sebe (zpravidla vypravitel pohřbu, provozovatel krematoria nebo provozovatel pohřební služby). Jak bylo výše uvedeno, není relevantní, zda tato osoba zachází s lidskými ostatky důstojně či nikoliv.
Vedle subjektivního práva vymezených osob na vydání ostatků stanoví občanský zákoník též subjektivní povinnost ostatky převzít. Není-li zde nikdo jiný, kdo ostatky převezme, má povinnost převzít ostatky dědic zemřelého. Zákon už dále nespecifikuje, který z několika dědiců má povinnost převzít ostatky, proto mám za to, že se bude jednat o dědice uvedeného v nejnižší zákonné dědické třídě, který však zároveň není osobou výslovně uvedenou v § 92 odst. 2 ObčZ. Osoby tam uvedené mohou být také dědicem, avšak na rozdíl od něj mohou převzetí zpopelněných ostatků odmítnout. Se subjektivní povinností dědice převzít ostatky však nesouhlasím, a to zejména proto, že právní řád neobsahuje žádné donucující opatření k převzetí ostatků a zároveň, jak už bylo uvedeno výše, § 14 odst. 3 písm. h) PohřZ výslovně počítá se situací, kdy si vypravitel pohřbu nebo provozovatel pohřební služby nevyzvedne zpopelněné ostatky. Mám tedy za to, že se jedná toliko o možnost dědice převzít zpopelněné ostatky, čímž je vyřešen problém spočívající v tom, který z několika spoludědiců je k převzetí ostatků povinen.
Stejně tak se domnívám, že pokud se fikcí podle § 1634 ObčZ stane dědicem stát, nemá povinnost vyzvednout od provozovatele krematoria urnu se zpopelněnými lidskými ostatky zemřelého, což ostatně potvrdila i judikatura soudů.
