Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 7 C 276/2020, ze dne 12. 11. 2021:
Podle ustanovení § 92 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o.z.“) platí, že nejsou-li lidské ostatky uložené na veřejném pohřebišti, má na jejich vydání právo osoba, kterou člověk před svou smrtí výslovně určil; jinak postupně jeho manžel, dítě nebo rodič a není-li žádný z nich nebo odmítnou-li ostatky převzít, převezme je jeho dědic. V daném případě je třeba vycházet zcela z této jasné právní normy. Právo na vydání ostatků vzniká v okamžiku pohřbení, tedy prakticky zpopelněním v krematoriu a jsou-li tyto ostatky uloženy na veřejném pohřebišti, právo na jejich vydání zaniká. Pouze v případě, že by byly uloženy na jiném místě, než kterým je společné hrobové místo [územní celek], by přicházelo v úvahu právo na jejich vydání dalším osobám, jak zákon stanoví. Jestliže cílem nové zákonné úpravy v občanském zákoníku bylo, aby nezůstaly ostatky, nejsou-li uloženy na veřejném pohřebišti, bezprizorní (což by mohlo vést k naložení s nimi morálně nepřijatelným nebo nedůstojným způsobem) a aby tak byla preferována ochrana veřejných mravů, pořádku a zdraví, která se realizuje pohřbíváním zemřelých na regulovaných veřejných pohřebištích, před případným zájmem pozůstalých mít ostatky zemřelého člověka u sebe, nebrání toto nijak žalobci, aby mohl vyjadřovat pietu svým rodičům stejným, jako dosavadním způsobem. Při respektování tohoto výkladu pak soudu nezbylo, než žalobu v plném rozsahu zamítnout, byť se soud snažil o nalezení kompromisu mezi účastníky, což se však pro výrazně nesmiřitelné postoje nezdařilo.
