Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 33 C 35/2022, ze dne 15. 6. 2022:
Jinak řečeno, je třeba zhodnotit chování zůstavitele i vyděděného dědice v celkovém pohledu a přihlížet ke všemu, co konkrétně vyšlo o rodinných vztazích najevo. Jestliže se zůstavitel k dědici choval zle, či takové zlé chování podporoval, či jestliže fakticky neumožnil dědici, aby s ním měl přiměřený rodinný vztah, nelze v rámci běžné morálky a slušnosti spravedlivě požadovat, aby to vše dědic snášel a navzdory tomu takový vztah budoval. Rodinné vztahy nelze vytvářet jednostranně.
Toto stanovisko zastává i konstantní judikatura soudů. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002,„ je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl“. Na stejné úvaze je založena řada dalších rozhodnutí, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012, či ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2088/2013.
