Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2823/2023, ze dne 26. 9. 2023:
Vztaženo do poměrů přítomné věci platí, že pokud pozůstalý syn P. M. nezpochybňuje pravost („druhé“) závěti, kterou zůstavitel ustanovil za dědice syna T. M., není dědicem, a byl-li zůstavitelem vyděděn, pak nemá (dokud nebude prokázán v jiném řízení opak) právo ani na povinný díl z pozůstalosti. Nemá-li právo na povinný díl jako nepominutelný dědic, nesvědčí mu postavení účastníka řízení podle ustanovení § 113 z. ř. s.
V řízení o pozůstalosti (které podle zařazení mezi řízení upravená zákonem o zvláštních řízeních soudních je v zásadě řízením nesporným) není prostor pro rozhodování o sporných skutečnostech mezi účastníky, a to ani jako řešení otázky předběžné pro rozhodnutí o věci samé (v dané věci by šlo o vypořádání povinného dílu nepominutelného dědice). Od uvedených závěrů (nikoliv „ojedinělého“ rozhodnutí Nejvyššího soudu) se potom odvolací soud nikterak neodchýlil.
Nejvyšší soud současně nevyhověl požadavku P. M., aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumentace obsažená v dovolání nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak, zvláště za situace, kdy dovolatelem zpochybňované rozhodnutí bylo do sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jednomyslně přijato po jeho projednání v občanskoprávním a obchodním kolegiu Nejvyššího soudu konaném dne 14. 12. 2022. Je-li současně namítáno, že rozhodnutí, na něž nižší soudy odkazovaly, má povahu „jen“ usnesení, je nutno dodat, že v rámci pozůstalostního řízení se rozhoduje zásadně jen formou usnesení (viz § 25 odst. 1 z. ř. s.), přičemž nešlo o rozhodnutí, jímž by bylo dovolání toliko odmítnuto (jen v takové situaci by projevem ustálené judikatury Nejvyššího soudu vskutku nebylo, srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1291/2022).
K argumentům obsaženým v dovolání Nejvyšší soud na vysvětlenou dodává, že zmiňované R 13/2023 Sb. v jím uplatněné argumentační linii, navazovalo na předchozí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, který se postavením nepominutelného dědice s obdobným závěrem zabýval a doplnil, že není-li právo nepominutelného dědice vypořádáno v rámci pozůstalostního řízení, může se svého práva domáhat žalobou na plnění (vyplacení povinného dílu) ve sporném řízení, ve kterém se soud jako předběžnou otázkou zabývá mimo jiné i důvodností vydědění.
Užitý obrat „není-li“ je třeba chápat tak, že buď opomenutý nepominutelný dědic se práva na výplatu povinného dílu kvalifikovaně vzdal, nebo že takové právo vypořádat po odpovídajícím poučení ze strany soudu v pozůstalostním řízení nechce a nebo právo na povinný díl vypořádat v pozůstalostním řízení nelze (jako v projednávané věci), protože nepominutelný dědic byl vyděděn, otázka existence důvodů vydědění je mezi ním a ostatními účastníky pozůstalostního řízení, jímž svědčí pořízení pro případ smrti, sporná a vzniklý spor nelze s ohledem na nesporný charakter pozůstalostního řízení vyřešit v jeho rámci. Dovolateli také nelze dát za pravdu v tom, že by obě posledně zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dospívala k protichůdným závěrům, ba právě naopak: uvádí-li Nejvyšší soud v označeném rozsudku, že nepominutelný dědic se stává účastníkem části pozůstalostního řízení podle § 113 z. ř. s. „bez dalšího“, nelze pomíjet, že v témže rozhodnutí současně zdůrazňuje, že „v části pozůstalostního řízení, v níž se poté vypořádání povinného dílu řeší, se soud (soudní komisař) zabývá také případnou otázkou postavení nepominutelných dědiců v rámci pozůstalostního řízení“. Tuto úvahu posléze Nejvyšší soud dále rozvedl v již zmiňovaném R 13/2023 Sb. s tím, že na nepominutelného dědice je třeba (za shora popsaných skutkových okolností) hledět jako na potomka vyděděného, tj. podle ustanovení § 1646 odst. 1 o. z. vyloučeného z práva na povinný díl, a proto „zcela logicky nemůže být účastníkem řízení o pozůstalosti ani podle ustanovení § 113 z. ř. s.“.
Ve vztahu ke zvažované obligatorní účasti vyděděného nepominutelného dědice dovolatel odkazoval na odbornou literaturu a zejména na v ní zmiňovanou předválečnou judikaturu bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky vztahující se k všeobecnému zákoníku občanskému vyhlášenému císařským patentem č. 946/1811 Sb. z. s., dále jen „o. z. o.“, jež ústila v závěr, že ve sporném řízení vyvolaném k žalobě nepominutelného dědice nelze přezkoumat pravomocné rozhodnutí pozůstalostního soudu o ceně aktiv pozůstalosti (dovolatel zde poukazoval na rozhodnutí z 5. 12. 1928, sp. zn. R II 383/28, a z 8. 11. 1921, sp. zn. Rv I 429/21). Tam prezentované judikatorní závěry byly ovšem překonány v pozdější rakouské judikatuře (vážící se k témuž hmotněprávnímu předpisu), jak o tom svědčí kupř. usnesení rakouského Nejvyššího soudního dvora /Oberster Gerichtshof/ ze dne 9. 5. 1985, sp. zn. 7 Ob 547/84), stejně tak se od nich odklonila i nauka [viz WELSER, Rudolf. Zu §§ 762–764. IV. Pflichtteilsklage. In RUMMEL, Peter; LUKAS, Meinhard a kol. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch mit wichtigen Nebengesetzen und EU-Verordnungen. Teilband §§ 531–824 ABGB (Erbrecht). 4. Auflage. Wien: Manzsche Verlag und Universitätsbuchhandlung, 2014, s 188. Dále FEIL, Erich. Außerstreitgesetz. Kurzkommentar für die Praxis. 2., überarbeitete Auflage. Wien: LINDE VERLAG, 2013, s. 539. Shodně SPRUZINA, Claus. § 804. In KLETEČKA, Andreas; SCHAUER, Martin a kol. ABGB-ON: Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Wien: Manzsche Verlags und Universitätsbuchhandlung, 2010, s. 1328.]. Nyní je naopak rakouskou naukou i judikaturou dovozováno, že ani ve sporu nepominutelného dědice o povinný díl (v řízení sporném) není ocenění provedené v „inventáři pozůstalosti“ závazné.
Ostatně tomu odpovídá i skutečnost, že ten, kdo se neúčastní pozůstalostního řízení, není – z hlediska jeho tzv. subjektivní závaznosti, § 159a odst. 1 a 3 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. – vázán usnesením, jímž se určuje rozsah aktiv či pasiv pozůstalosti (srov. např. zprávu občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 10. 5.1981, sp. zn. Cpj 165/81; rozhodnutí téhož soudu ze dne 31.1.1990, sp. zn. 3 Cz 5/90; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.3.1999, sp. zn. 21 Cdo 1982/98). To ostatně platí i pro jiné věřitele zůstavitele. Lze tak uzavřít, že již nelze vycházet z překonané tuzemské prvorepublikové judikatury a z odborné literatury na ni obsahově navazující, jestliže vyděděnému nepominutelnému dědici nic nebrání v tom, aby se svých práv na výplatu povinného dílu domáhal právě a jen mimo pozůstalostní řízení, tedy v řízení sporném, v němž se jako předběžná otázka vyřeší jak (ne)důvodnost vydědění, tak i výše povinného dílu, jež mu náleží. Děje se tak ovšem nezávisle na rozhodnutí učiněných v pozůstalostním řízení. V tomto směru nebude vyděděnému nepominutelnému dědici svědčit jiné postavení než ostatním věřitelům zůstavitele, kteří v zásadě také nemají možnost ovlivnit průběh pozůstalostního řízení a zejména v jeho počátku zpravidla nebudou s to ani posoudit, zda a v jakém /omezeném/ rozsahu vůbec přešly závazky zůstavitele na jednotlivé dědice, kteří si vyhradili soupis pozůstalosti.
Řečeno jinak: každý nepominutelný dědic, který si nečiní nárok na pozůstalost nebo podíl na ní, nevzdal se práva na povinný díl a dožaduje se jeho vypořádání v pozůstalostním řízení, se považuje za účastníka pozůstalostního řízení (jeho fáze vymezené § 113 z. ř. s.), avšak jen do té doby, než na základě jeho stanoviska k právnímu jednání pro případ smrti povolávajícího jiného dědice a na základě stanoviska ostatních účastníků vyjde najevo, že mu z vůle zůstavitele bylo (byť sporovaným) vyděděním odňato právo na povinný díl. V takovém případě jej již nelze považovat za nepominutelného dědice a je naopak nutno ukončit jeho účast v pozůstalostním řízení. V jeho rámci přitom není pojmově možno rozhodovat skutkový spor o existenci důvodu vydědění, a to ani jako otázku předběžnou, a tím protrahovat průběh vlastního pozůstalostního řízení (obdobně viz TALANDA, Adam, PLAŠIL, Filip. Postavení vyděděného nepominutelného dědice v aktuální rozhodovací praxi soudů. Ad Notam, 2021, č. 2, s. 3-6). Ochrana poskytovaná § 113 z. ř. s. v další fázi pozůstalostního řízení [v podobě omezené možnosti participace nepominutelných dědiců na zjištění rozsahu aktiv a pasiv pozůstalosti] náleží totiž jen těm nepominutelným dědicům, jejichž postavení nebylo vyděděním ze strany zůstavitele zpochybněno (typicky jde o zůstavitelem opomenuté potomky).
